Psychologie

1. Odvětví psychologie a právo

- původně splývala s filozofií- jako nauka o duši, oddělení v 19. století

- základním objektem zkoumání psychologie je člověk, jeho chování a prožívání

- chování = souhrn vnějších projevů, činností, jednání a reakcí organismu, 3 úrovně chování- reflexy(všem lidem společné, odpověď na jednoduchý podnět), reakce (složitější, naučené odpovědi na určité reakce), jednání (aktivní, úmyslné, volní, právo s ním spojuje řadu právních účinků)

- prožívání = přísně individuální, těžko sdělitelné, uchopitelné, vztahuje se k vnitřnímu duševnímu životu

- vnitřní psychické jevy: psychické procesy (poznávací procesy, procesy paměti-vnímání, myšlení, cítění, pudy, volní jednání), psychické stavy (stavy pozornosti, citové stavy, stavy vědomí-nálada, soustředění), psychické vlastnosti (poměrně stálý způsob reagování člověka-schopnosti, temperament, charakter)

1) základní psychologické discplíny

a) obecná psychologie – celkový psychologický obraz člověka – psychické jevy, psychické procesy (ponávací = čití + vnímání + představivost + fantazie + myšlení + řeč, paměti, motivační), stavy (pozornosti, citové), vlastnosti (schopnosti, rysy, temperament, charakter)

b) psychologie osobnosti - rozbor stálého souboru vlastností člověka a analýza jednotlivých psychických procesů a dějů, teoreticko-praktický význam, kriminologie

            c) vývojová (ontogenetická) psychologie – psychický vývoj od prenatálního období po stáří, pomáhá pochopit zvláštnosti psychiky jednotlivých vývojových období

            d) sociální psychologie – vliv společenských struktur (jiných lidí, společenských skupin, institucí) na utváření psychiky, pomáhá pochopit utváření psychiky člověka v rodině, partě,studium malých skupin (rodina, parta, jednání v davu- formování a transformování postojů)

e) psychopatologie – popisuje a vysvětluje abnormality duševního života při duševních chorobách a poruchách, hlavně u pachatelů trestných činů

2) speciální psychologické disciplíny – diferenční (srovnávací) psychologie – zjišťuje a vysvětluje psychické rozdíly mezi jedinci a skupinami jedinců vzhledem k pohlaví, národnosti, kultuře; blízká je psychologická antropologie- studium psychických jevů vzhledem k příslušnosti k určitému prostředí, kultuře, sociálním vztahům

3) aplikované psychologické disciplíny – sportu, pedagogická, reklamy, forenzní, klinická (diagnostika a prevence psychických poruch), poradenská, soudně znalecká – trestní právo (příčetnost, svéprávnost, znalecké posudky od psychologa nebo psychiatra = lékař)

2. Forenzní psychologické disciplíny (historický vývoj, druhy, stručná charakteristika)

= právní psychologie; vývoj spjat s trestním právem, počátky v 18. Století- Beccaria

- posuzování hodnověrnosti svědka a jeho výpovědi, psychologických charakteristik stran, způsobilosti subjektů k právnímu i protiprávnímu chování, normality a abnormality svědků a provinilců

- aplikovaná psychologie ve vztahu k právu (forum – centrum politického dění)

- dvě větve:     a) kriminalistická – otázky se zajišťováním psychologických stop, důkazů, způsobů, hodnověrnosti pachatele

b) kriminologická – motivace trestné činnosti, její příčiny a typologie pachatele

- po 2.sv.v.- vznik viktimologie (věda o oběti)- viktimologická psychologie- zabývá se psychologií oběti

Klasifikace forezní psychologie

A)podle cílové právní oblasti- aplikovaná v trestním, občanském, rodinném, pracovním, válečném právu

B) k posloupnostem fází trestního řízení:

1) kriminalistická psychologie – aplikace psychologie při objasňování a vyšetřování trestných činů, psychologie výslechu, psychodiagnostika při výběru těch, kteří se na objasňování v přípravné fázi podílejí (svědectví, otázky, kvalita vyšetřovatelů, detektor lži, znalecké posudky, výslech)

2) soudní- vztahuje se k dění v soudní síni, problematika psychologie výslechu, komunikace v soudní síni, soudně znalecké posuzování, výběr soudců

3) penitenciární – aplikace psychologie při výkonu trestu, otázky výběru vězeňských pracovníků, souvisí s výkonem trestu, psychologie trestu doživotí,

4) postpenitenciární – návrat jedince do života na svobodě po propuštění, adaptace na samostatný život, šok ze svobody, příprava na propuštění, programy resocializace

            probace = podmínečné odsouzení s dohledem

            parola = podmíněné propuštění s dohledem

C)Ve vztahu ke zločinu a jeho oběti

 1. viktimologická psychologie- pozornost k oběti, osobnost oběti trestného činu

2. kriminologická – psychologické otázky příčin kriminality- osobnost pachatele, motivace k trestné činnosti

3. Příčiny duševních poruch

1) příčiny predisponující:

            a) dědičné

            b) vrozené:      ba) konstituce – suma tělesných i duševních faktorů určujících reagování organismu)

                                   bb) konstelace – střet nepříznivých okolností (nesnášenlivost krevních skupin)

                                   bc) poškození zárodku a plodu (nemoc, otrava, alkoholismus matky...)

            c) perinatální (přidušení při porodu, poškození mozku při porodu...)

            d) věkové etapy – různá riziková období (dětství, puberta, klimakterium, těhotenství, stárnutí)

            e) predispozice získané v průběhu života – bezprostřední příčiny, ale působí se zpožděním (otřes, různé škodliviny)

2) příčiny bezprostředně působící:

            a) somatogenní: aa) infekce (horečka – mrákoty, delirium)

                                   ab) intoxikace (v důsledká působení jedů – játra, ledviny)

                                   ac) toxikománie (intoxikace spojená s návykem a závislostí)

                                   ad) nemoci žláz s vnitřní sekrecí (zpomalení duševního vývoje u dětí při snížené činnosti štítné žlázy)

                                   ae) poruchy látkové výměny (delirium při nedostatku vitaminů)

                                   af) poruchy při onemocnění orgánů (častá hypochondrie)

            b) psychogenní:aa) psychické trauma (otřes – úlek, ztráta blízké osoby) - reakcí je hrůza, strach, neuróza

                                   ab) dlouhodobá traumatizace – při delších konfliktech, frustracích, stresech, důsledkem je předrážděnost, napětí, zhoršení koncetrace pozornosti až neurotické poruchy

                                   ac) psychická nákaza (indukovaná psychóza) – přenesení duševní poruchy na jinou osobu (náchylní jsou k tomu histrióni a mentálně nedostačiví)

                                   ad) sociální příčiny (mezilidské vztahy)

4. Vnímání a jeho poruchy

= psychická činnost umožňující člověku poznávat okolní svět, vnější i vnitřní procesy prostřednictvím smyslových orgánů

podněty – z vnějšího či vnitřního prostředí působí na smyslové orgány, prvním předpokladem vnímání

počitky – psychické zážitky jednotlivých vlastností předmětů a jevů, nejzákladnější formy uvědomování si prostředí

druhy počitků: zrakové, sluchové, čichové, chuťové, tepelné, tlakové, polohy a rovnováhy, pohybu, bolesti, hmatové a kožní, viscerální (absolutní práh počitku)

vjem – na rozdíl od počitku je složitým psychickým zážitkem vznikajícím v důsledku součinnosti několika smyslových orgánů – vnímání prostoru, hloubky (vzdálenosti), tvaru, pohybu a času

vjem se zakládá na počitcích, ale není jejich prostým součtem, zařazujeme je do kontextu na základě dosavadní zkušenosti, srovnání a kombinace s vjemy dřívějšími, vjem je selektivním zachycením skutečnosti

Podmínky, za nichž se vnímání uskutečňuje: fyzikální (podnětové situace, které mohou mít akustický, optický, termický, chemický ráz- výstřel, záblesk, požár), fyziologické (fyziologie smyslových orgánů člověka+ zrakové, sluchové defekty), subjektivní podmínky (stav pozornosti, zaměřenost, kondice)-

Vnímání:         a) bezděčné – orientační reakce na změny v prostředí

                        b) záměrné – úmysl zaměřený na cíl

Pragmatická zaměřenost- co je pro člověka běžné významné, důležité pro jeho život z hlediska jeho zájmů a potřeb

Právní zaměřenost- fakta právně relevantní

představa – stopa po vnímání, znovuvybavení obrazu dříve vnímaného

fantazie (představivost) – schopnost přetvářet své představy do nových, do podoby, v jaké jsme je nikdy nevnímali

a) rekonstrukční – na základě popisu si něco představíme

b) konstrukční, tvořivá – originální obrazy neexistujících jevů

c) bdělé snění – obrazy lidských přání a tužeb

Zváštnosti vnímání:

a)      smyslové klamy – klam perspektivy, rychlosti, optický klam (x iluze – ta má emotivní základ):

aa) senzorické optické klamy – figury a pozadí

ab) fyziologické – iradiacia – světlejší se zdá větší, kontrast

ac) geometrické (tendence vnímat svislé jevy)

ad) psychologické

b)      paobrazy – přetrvávající vjemy v době, kdy už podnět, který je vyvolal, nepůsobí (zhasnutí žárovky)

c)      pareidolie – schopnost z nepřesně ohraničených počitků vytvářet jasné vjemy (beránci na obloze)

d)     eidetismus – schopnost navodit živou představu, jako by šlo o jev sám (hlavně u dětí)

Poruchy vnímání:

1) kvantitativní poruchy:

            a) snížená vnímavost – utlumení psychické činnosti (únava, deprese), oploštělé, fádní, nevýrazné vnímání

            b) zvýšená vnímavost – požití drog, mánické stavy, trpí přesnost vnímání

2) kvalitativní poruchy:

a) iluze (šalebný vjem) – zkreslený vjem skutečného podnětu, značná smyslová živost a ráz objektivity, chorobný charakter má tehdy, je-li nemocný přesvědčen o reálnosti iluze a podle toho jedná (při poruchách vědomí, v deliriu, při horečkách, otravách); zrakové, sluchové, čichové, chuťové, pohybové, hmatové, verbální

pseudoiluze (nepravé iluze) – zkreslené živé vjemy, ale jejich reálnosti nevěří a zkreslenost jevu si uvědomuje (při strachu- v nočním stínu keře vidíme postavu)

b) halucinace – od iluze se liší tím, že vnější podnět chybí, domnělý vjem, živě prožívaná představa, pro nemocného má charakter skutečného vjemu, je nevyvratitelnou skutečností (otravy, infekční psychózy, schizofrenie, deliria), mohou být i kombinované

            Druhy: ba) zrakové halucinace – u některých tělesných a infekčních onemocněních a otrav, makropsie (halucinace obrovských rozměrů), mikropsie (drobných rozměrů), halucinace liliputánů (odpudivých skřetů malých postav), mikrozoopsie (halucinace hmyzu) Pickovy vize (pocit pohybu stěn)

                        bb) sluchové – nejčastější, jednoduché (pískání, syčení) i složité (slova, hudba) – termín „hlasy“ –pacient slyší hlasy vysvětlující, hovořící mezi sebou- antagonistické hlasy,  imperativní- nebezpečné, přikazují mu, co má dělat (zabij)

                        bc) čichové a chuťové – nemocný cítí různé zápachy, v ústech cítí chuť různých jedů, nejčastěji u alkoholického bludu žárlivosti, schizofrenie – podezření z otravy

                        bd) hmatové – nemocný cítí rány, pálení, dotyky hadů

                        be) sexuální a tělové (pocity změn na orgánech)

                        bf) kinestetické – pád do hlubin, neznámá síla mu pohybuje končetinami

                        bg) intrapsychické – pocity krádeže myšlenek nebo vkládání myšlenek do vědomí

Halucinace mohou být i kombinované- sluchové a hmatové současně

            pseudohalucinace – člověk si uvědomuje neskutečnost halucinace

            hystriónské vazbové halucinace – při přechodných duševních chorobách jako reakce hysterického rázu, doprovází je strach, úzkost, somatické příznaky

Dané poruchy mohou mít značný forenzní význam: trestný čin pod vlivem iluzí- může být zvažována jako nepříčetnost. Význam i pro posuzování věrohodnosti či nevěrohodnosti.

5. Pozornost a její poruchy

= zvláštní schopnost vystupňování aktivity psychických činností, umožňuje se zaměřit na vnímaný nebo myšlený konkrétní obsah (jev vnitřního nebo vnějšího světa člověka), schopnost selektivně přijímat informace, vybírat z prostředí ty, které mají pro člověka určitý význam, soustředění na činnost, na kterou jsme se zaměřili

-          pozorni můžeme být pouze v bdělém stavu, kdy jsme si něčeho vědomi

-          pozornost posiluje jednu soustavu činností a tlumí konkurující, významná úloha jako výběrový činitel ve vnímání, člověk vnímá to, co ho uspokoujuje, zajímá, na co se pragmaticky zaměřuje, má ochranou funkci- chrání před přetížením tím, že filtruje informace a umožňuje mu optimální zpracování

-          dělení

a)      mimovolná – vyvolána bezděčně určitými vlastnostmi působících podnětů, změna v prostředí (náhlý pohyb), novost, kontrast, neočekávanost, nápadnost

b)      úmyslná – aktivní stav vyhledávání určitých podnětů, vynaložení volního úsilí(student se vůlí koncentruje na studium před zkouškou)

c)      pozornost proti své vůli- když se nedaří od něčeho odpoutat pozornost ani při vynaložení značného volního úsilí(vtíravá melodie, myšlenky na stresující událost)

vlastnosti pozornosti:

1)      rozsah (kapacita) – množství vjemů, které jsme schopni současně postihnout – individuální rozdíly (věk – dítě 2-3 prvky, dospělý 5-8-14), rozsah je větší, pokud prvky vytváří smysluplný celek

2)      stálost (stabilita) – schopnost udržovat pozornost stejné intenzity na témže předmětu či jevu po určitou dobu, zvyšuje ji rozmanitost, zajímavost x snižuje ji jednotvárnost; závisí na věku, motivaci, vlastnostech

3)      kolísání (oscialce) – opakem stálosti, zvýšení zájmu se střídá s ochabnutím

4)      vytrvalost (tenacita) – schopnost zabývat se po delší dobu týmž jevem, o který člověk jeví zájem (koníček, úkol)

5)      soustředěnost (koncentrace) – schopnost zaměřit pozornost na určitý předmět, činnost a vyloučit vše ostatní, co s tím nesouvisí

6)      bdělost (vigilita) – schopnost vědomě, vůlí zaměřit pozornost směrem, kterým si přejeme koncentrovat se kontrolovat obsahy pozornosti

7)      přenášení, dráždivost (iritabilita) – schopnost vzbudit zájem o nějaký obsah, rychle přenést pozornost z jedné činnosti či předmětu jinam

8)      výběrovost (selektivita) – schopnost vybrat si pouze to, na co se chceme zaměřit, nevšímat si ostatního

9)      rozdělování (distribuce) – schopnost, která umožňuje rozložit pozornost mezi více jevů či činností (poslouchat přednášku a dělat si poznámky)

změny pozornosti – jestliže člověk není schopen uplatnit v patřičném čase a v potřebné míře ty vlastnosti, které dané okolnosti vyžadují, mohou být i v normě:

-          roztržitost – nadměrné soustředění a vytrvalost na úkor bdělosti a rozdělování pozornosti

-          rozptýlení – člověk není schopen se soustředit a u něčeho vytrvat (únava, tělesné vyčerpání)

-          paraprosexie –  změna pozornosti vyvolaná nadměrný duševním napětím (sportovec, který očekává signál ke startu- reaguje předčasně či naopak opožděně nebo signál úplně přeslechne)

patologické poruchy pozornosti:

a)      hyperprosexie – zvýšená pozornost upřená na myšlenku, sebepozorování, předmět, na úkor bdělosti, rozdělování pozornosti a jejího přenášení (např. u hypochondrie- jedinec je příliš zaměřený na své vnitřní osobní potíže, není schopen vnímat své okolí)

b)      hypoprosexie – snížená pozornost ve všech složkách (globální porucha) – snížená soustředěnost, rozsah, stálost, bdělost (důsledkem vyčerpání organismu, patologická u psychózy – manie, schizofrenie)

c)      aprosexie – extrémní neschopnost soustředit se, porušení všech složek pozornosti (u těžkých psychóz)

6. Paměť a její poruchy- viz vlastní prezentace

= schopnost zobrazit minulou zkušenost, představy, myšlenky, vstupní informace, pozornost, opakování → okamžitá (senzorická) paměť → krátkodobá (dočasná) – zapomínání nebo adaptování → přenos – dlouhodobá (trvalá), fáze:

-          všípivost – schopnost získat a osvojit si minulé zkušenosti, spojena s pozorností, může být snížená – únava, deprese, alkohol (i trvale - stáří)

-          uchování (retence) – schopnost udržet si osvojené poznatky v paměti

-          vybavení (reprodukce) – schopnost vzpomenout si, vybavit, oživit minulý vjem, představu

typy paměti:    a) pohybová – snadné zapamatování a vybavování si pohybů

                        b) technická – technických postupů

                        c) názorná (sluchová, zraková)

                        d) slovnělogická

                        e) symbolická – čísla, znaky, symboly, tváře

                        f) citová – minulé pocity

vlastnosti paměti:       1) přesnost – věrnost, dokonalost vnínámí a uchování

                                   2) rychlost vštípení a znovuvybavení

                                   3) lokalizace – zařazení vybaveného do souvislostí v místě, čase...

                                   4) trvanlivost – pevnost a doba uchování

                                   5) rozsah – objem a množství zapamatovaného

kvantitativní poruchy paměti:

a)      hypermnézie – nadměrná funkce paměti (něpříjemné události, neurotici)

b)      hypomnézie – celkové snížení výkonu paměti (demence – porucha vštípivosti, neurotici, tréma)

c)      amnézie – ztráta paměti – příčiny:    

- psychogenní, hysterické – touha zapomenout, většinou částečná, zřídka úplná – mrákotný stav

- úrazy s otřesem mozku – retrográdní (na události před) nebo anterográdní (doba po úrazu)

- otravy (alkohol), schizofrenie a jiné psychózy (epilepsie, senilní demence)

kvalitativní poruchy paměti:

a)      paramnézie – úprava minulých zážitků ve vzpomínkách, zkreslování, vyplňování mezer (nevědomé zkreslení v důsledku citového zaujetí, chybná lokalizace...)

b)      iluze paměti, vzpomínkové klamy – pocit dříve viděného či slyšeného, nebo iluze nepoznaného (nápad)

c)      halucinace paměti – vzpomínka na událost, která se nestala, nemocný je ale nezvratně přesvědčen o její reálnosti (+ jiné halucinace a bludy)

d)     konfabulace – obsáhlejší vymyšlené vzpomínky, kterými nemocný vyplňuje mezery v paměti, věří jim, ale nevštípí si je, lze je navodit i sugescí (alkoholické psychózy – Korsakova psychóza)

e)      bájivá lhavost – hysterici, fantazije, potřeba sebeuplatnění, chorobné lhaní a podvádění, kde se mísí realita s fantazií (normální u dětí)

7. Myšlení a jeho poruchy

- nejvyšší formou poznávání, zprostředkované, sahající za bezprostředně danou situaci, využití paměti a předtím vytvořených pojmů- myšlení je zobecnělé, souvislostní – založené na postihování vztahů mezi předměty a jevy, spojeno s řečí.

-          produkty myšlení jsou pojmy, soudy a úsudky, myšlenky se neustále vynořují a navazují na sebe

-          asociační proces  má své zvláštnosti, které lze zkoumat i experimentálně, asociace mohou probíhat volně (spontánní myšlení) nebo řízeně (reaktivní myšlení)

vlastnosti myšlení (odlišnosti u lidí –  díky: struktura osobnosti-intelekt, názory, z psychických jevů- paměť, city):

1)      rozsah – jak široký okruh problémů jsme schopni myšlením obsáhnout

2)      hloubka – jak dalece jsme schopni proniknout pod povrch věcí

3)      rychlost a pohotovost myšlení

4)      pružnost – schopnost neulpívat na nesprávném způsobu myšlení a změnit jej

5)      kritičnost – schopnost sebekontroly správnosti, kritické posouzení správnosti cizích myšlenek

6)      důslednost – schopnost udržet logický postup v myšlení

7)      tvořivost – samostatné nazírání problémů (vlastní originální myšlenky)

poruchy myšlení - poruchy produkce a postupu myšlení:

a)      zpomalené myšlení – zpomalená rychlost myšlení, pomalé a chudé asociování, je příznakem mentální retardace, součástí celkového útlumu (deprese, smutek), krajní formou je mutismus –člověk vůbec nemluví ani na naléhání, nereaguje na otázky, schopnost hovořit ale není narušena, častejěí u dětí

b)      překotné myšlení (zrychlené) – myšlení nemá hloubku, přebíhá jinam, myšlenky předbíhají řeč – překotný nezastavitelný tok řeči (logorhea)- vystkytuje se v maníckém stavu či drogové intoxikaci. U normálních jedinců v emočně vypjatých situacích- radost úzkost

c)      perseverace (uplpívavé myšlení) – utkvění myšlenek na představě nebo pojmu, stejná odpověďna různé otázky (následkem mozkové poruchy, při únavě či ospalosti)

d)     nevýpravné myšlení – ulpívání na jedné myšlence, stále se k této myšlence vrací jinými slovy (při poruchách intelektu)

e)      zabíhavé myšlení – hlavní tok je přerušován nepodstatnými myšlenkami, odbočování od tématu, chybí schopnost odlišit podstatné myšlenky od podružných (demence)

f)       nesouvislé (inkoherentní) myšlení – těžká porucha, od základu narušená souvislost mezi asociacemi, chaotické spojení myšlenek, zmatená řeč (blouznění, schizofrenie)

g)      magické myšlení- běžných jevům je přikládán tajemný, magický význam

poruchy obsahu myšlení:

a)      vtíravá (obsedantní) myšlenka – vtírá se proti vůli, nemůže se jí zbavit, odsuzuje ji, odmítá ji, stydí se za ní- např smát se na pohřbu, zabít někoho,...

b)      ovládavá myšlenka–opakovaně se vrací,vytlačuje jiné,usměrňuje jednání, myšlení (žárlivec neustále myslí na partnerčinu nevěru, hypochondr na svou nemoc), časté jsou vítravé myšlenky úzkostého typu- Zamknul jsem?- člověk si uvědomuje nesmyslnost těchto myšlenek, mnohokrát zkontroluje realitu, ale stejně se těchto myšlenek nezbaví

c)      autistické myšlení – obsahově odkloněno od vnější reality, fantazijní vnitřní svět, ztráta smyslu pro realitu (schizofrenie)

d)     symbolické myšlení – jednotlivé znaky určitých jevů vykládá jako symbol jiných skutečností (brýle- ne značna špatného zraku, ale vysokého intelektu)

e)      bludy – nesprávný úsudek, mylné přesvědčení vzniklé z chorobných duševních předpokladů, s bludem se nemocný ztotožňuje a podle toho i jedná, nelze ho vyvrátit, těžká porucha osobnosti, součástí psychotického onemocnění, mohou být jediným nápadným znakem psychózy, může mít závažný forenzní význam u některých bizarních protiprávních činů, jednání pod vlivem bludů bývá spojeno se závažnými psychotickými poruchami a je hodnoceno z trestněprávního hlediska jako nepříčetné, dělení podle obsahu:

ea) paranoidní bludy – blud pronásledování (persekuční)-nemocný je přesvědčen, že ho někdo pronásleduje, blud vztahovačnosti- dotyčný na sebe vztahuje i bezvýznamné pohledy lidí kolem sebe

eb) bludy megalomanické – chorobné přeceňování vlastností, schopností a celkového významu vlastní osoby, nemocný je prezidntem, zná všechny řeči světa – reformátorské, religiózní (člověk je spasitel a má zachránit svět), inventorní (nemocný je velký vynálezce)

ec) bludy depresivní – opakem, chorobné sebepodceňování, sebeponižování, pocit, že je člověk k ničemu, že o všechno přišel vlastní vinou

ed) bludy autoakusační – sebeobviňování za činy, které chorý nespáchal

8. Intelekt, inteligence, poruchy intelektu (dle otázek: Intelekt, inteligence, poruchy inteligence, emoční inteligence)

Intelekt- schopnost sbírat poznatky, operovat s nimi na obecné úrovni, odlišovat podstatné od nepodstatného

Inteligence- schopnost nebo soubor schopností, umožňující lidem orientovat se různě kvalitně ve všech situacích, při posuzování vztahů a závislostí,…

Test inteligence- inteligenční kvocient IQ- W. Stern 1912, vyjadřuje, jaký je rozdíl mezi individuálním výsledkem zpracovatele testu a průměrným výsledkem jeho věkové skupiny, nejvíce lidí má mezi 89-109

Mentální subnorma- úroveň intelektu, která není považována za poruchu, ale nedosahuje hodnot průměru, jedincům s mentálním subnormou nečiní obtíže základní vzdělání ani většina úkolů běžného života, ale jsou zvýšeně ovlivnitelní (sugestibilita) ostatními a nedovedou podat reálný úsudek o svých skutečných schopnostech

Poruchy inteligence

1.                                                   Mentální retardace

-          vrozená porucha, vzniká z genetických příčin (např. Downův syndrom), prenatální, perinatální (při porodu), postnatální příčiny

-          =duševní opoždění

-          úroveň IQ- 70

-          3-4% populace

-          stupně

-          lehká mentální retardace (dříve označována jako debilita)

-          IQ= 50-69

-          vzdělání ve zvláštních školách, schopni jednoduchých samostatných úkolů, péče o sebe sama, řečové obtíže (vyjadřovací schopnosti jako 8leté dítě), zvýšeně sugestibilní jedinci (snadno náchylní podléhat vlivu ostatních

-          středně těžká mentální retardace (imbecilita)

-          IQ= 35-49

-          u vážnějších případů nezvládnou ani zvláštní školu, vyjadřování na úrovni 6tiletého dítěte, potřeba stálého dohledu, zvládnou podle pokynů nejjednodušší úkony a základní úkony péče o sebe sama, vyšší míra sugestibility než u lehké retardace

-          těžká mentální retardace (idiocie)

-          IQ= 20-34

-          spojena s tělesným postižením, poruchy koordinace pohybu, výrazně omezená schopnost vyjadřovat se

-          hluboká mentální retardace

-          IQ= 0-19

-          vážný tělesný handicap

-           není schopen vyjadřovat se ani pečovat o sebe, vyžaduje stálou péči

-          občanskoprávní význam mentální retardace

-          způsobilost k PÚ je závislá na závažnosti poruchy v konkrétním případě

-          někteří lehce mentálně retardovaní- v případě nutnosti omezená způsobilost k PÚ

-          středně těžká a těžká- zbavení způsobilosti k PÚ

-          stará se o ně opatrovník

-          trestněprávní význam: schopnost rozpoznat nebezpečnost vlastního jednání je závislá na závažnosti poruchy inteligence u konkrétního jedince. V krajních případech tato schopnost mizí. Vážné stavy spojené s poruchami inteligence implikují sníženou ovládací schopnost postiženého jedince.

2.    Demence

-          porucha, která může jedince postihnout kdykoli za života (po dovršeném třetím roce)

-          příčiny: arteriosklerotické změny spojené se stárnutím, Alzheimerova choroba, Parkinsonova nemoc, úrazy mozku, mozkové nádory, zneužívání alkoholických nápojů

-          časté je zhoršování této poruchy

-          občanskoprávní a trestněprávní význam stejný jako u retardace

 

(inteligence -          a) abstraktní – pro studium

                        b) praktická – logická schopnost řešení běžných problémů

                        c) sociální – nekoreluje s abstraktní, ve vztahu k ostatním

d) emoční – sebeuvědomění, empatie, regulace a kontrola nálad – sebeovládání, sebemotivace, komunikace

- předoperační období – 2-7 let – pomocí jazyka

- stadium konkrétních operací – od 7 let

- stadium formálních operací

fluidní inteligence – schopnost učit se a řešit problémy x krystalizovaná inteligence – mentální schopnost z předchozích zkušeností, s věkem klesá fluidní, krystalizovaná může i vzrůstat

inteligence = schopnost správně a rychle vnímat, myslet a reagovat (IQ – Stern – rozlišení populace – kolísá s věkem)

-       idiotsie: schopnosti tříletého dítěte i v dospělosti (0 – 25) – hluboká mentální retardace - 20

-       imbecilita: šestileté dítě (26 – 50) – těžká mentální retardace 20 - 34

-       debilita: dvanáctilété dítě (zvláštní škola)  (51 – 70) – středně težká mentální retardace 35 - 49

-       slaboduchost, duševní pomalost, subnormální inteligence: 71 – 80 (vyniká ve zvl. šk.) – slabá 50 - 69

-       podprůměrná inteligence: 81 – 90 (běžně), subnormální je přechod – mentální slaboduchost

-       průměrná inteligence: 91 – 110 (nezvládne střední školu)

-       lehce nadprůměrná inteligence: 111 – 120

-       značně nadprůměrná inteligence: 121 – 130

-       vysoká inteligence: 131 – 140

-       genialita: 140 a výše

poruchy intelektu:

b)      primární (vrozené) – mentální retardace

c)      sekundární (získané) – demence (po 2 letech)

běžné vodítko: způsob vyjadřování, slovní zásoba, pohotovost, zapamatování)

9. Pudy a jejich poruchy

pudy rozumíme vnitřní podněty organismu zaměřené na uspokojování základních biologických potřeb, vrozené, nutí nás k uspokojování základních biologických potřeb, prožíváme je jako podněty k určitému jednání

Freud – zdroj – nutkání - objekt – cíl – volba objektu (pudy života x smrti)

instinkty – spojnice mezi potřebou a jednáním k jejímu uspokojení, je vrozenou reakcí, pud je vnitřní složka instinktu, pohnutka, čím je pud silnější, tím je i instinkt silnější (pud je tělo, instinkt je duch)

spojení instinktů s afeketem: popření – obrácení

                                               sublimace - zlepšení

všeobecné poruchy pudů:

1) kvantitativní – příliš silně či slabě vyvinutý pud

2) kvalitativní:            a) pud je uspokojován abnormálním objektem

                        b) pud je uspokojován abnormálním způsobem

3) úchylky ve vývojové dynamice – pud dozrává předčasně nebo s velkým zpožděním

pud výživy: - nemá přímo forenzní význam, důsledkem jsou psychické poruchy (méněcennost)

            a) bulimie – chorobná žravost, vyskytuje se při demenci, neuróze, mentální nedostačivosti

                        b) anorexie – nechutenství, odmítání potravy, u deprese, melancholie, pod vlivem iluzí a bludů (nemocný je přesvědčen, že jídlo je otrávené)

pud sebeuplatnění:   a) zvýšený u některých poruch osobnosti (sadisti, fanatici, histrióni), může vést k herostratismu – známý za každou cenu

b) diogenismus- vzdání se svých práv až k askezi, snížení pudu se projevuje nejčastěji jako submisivní postoj, podřízení se druhým, patologický se stává, je-li prožíván jako chorobné utlačování

pud sebezáchovy: při velkém nebezpečí, formy obrany mohou být pasivní (únik) nebo aktivní (agrese)

a)      zvýšená úzkost (anxiózní a hypochondrické stavy)

b)      snížení či negace pudu:

ba) sebevražda (suicidum) – sebepoškození= jedinec sám porušuje svou integritu a zdraví, kouřením, pitím, nejvíce lidé ve věku 40-49, nad 70, rozlišujeme:        bilanční (racionálně uvážená, např. při nevyléčitelné chorobě); patická (krajní příznak duševního onemocnění- hlas bludů); zkratková (důsledek zkratového jednání, člověk se snaží uniknout ze svízelné životní situace, dítě, které dostalo špatnou známku); demonstrativní (člověk se snaží na něco upozornit- šikanovaný žák); citové vydírání, citová pomsta (odvržený milý)

bb) sebezabití – chybí úmysl zemřít, smrt ale nastane

bc) sebeobětování – snaha pomoci jinému či celku

bd) sebepoškození = automutilace – z vazby, výkon trestu, potřeba pudu sebeuplatnění

+ řezání, polykání skla, otrava, prolínají se s pudem po sebeuplatnění

pud pohlavní: cílem je zachování rodu, ovládán instinkty, vliv sociálního působení, poruchy mají forenzní význam- závažné sexuální delikty (znásilnění, dětská pornografie)

            a) kvantitativní poruchy:                     aa) zvýšená sexuální aktivita (erotomanie) –  zvýšení pudu, ztráta zábran, u mentální retardace, demence, mánie, neurózy, úzkostné stavy

                                                                       ab) snížení (impotence, frigidita) – důsledkem nedobrých sexuálních zážitků, neurotické, deprese

b)      poruchy pohlavní identity- nemají forenzní význam

- transsexualismus- přání žít a být akceptován jako příslušník opačného pohlaví

- transetivismus dvojí role občasné nošení šatů opačného pohlaví, bez přání trvalejší změny pohlaví, pro potěšení

- porucha pohlavní identity v dětství- tísní z daného pohlaví, přáním být opačného pohlaví, mizí v pubertě

c) poruchy sexuální preference

            - fetišismus- spoléhání na některý neživý předmět jako podnět pro sexuální vzrušení, forenzní význam nepřímo- pokud si postižený předmět opatří krádeží

            - exhibicionismus- ukazovat genitál cizím lidem, před ženami na veřejném místě, v bezpečné vzdálenosti, za účelem sexuálního vzrušení, pouze u heterosexuálních mužů, může být považováno za trestný čin výtržnictví

            -voyerství- tendence dívat se na osoby při sexuálním nebo intimním chování (svlékání), vede k sexuálnímu vzrušení, forenzní význam je nepatrný

            - pedofilie- sexuální preference dítě prepubertálního nebo raně pubertálního věku, značný forenzní význam

            - sadomachismus- preference sexuálních aktivit, omezování osobní svobody, působení bolesti

            - agresivní, útočný sadismus- brutálnost, žádoucí je utrpení, hrůza, strach, oběti, utrpení oběti vzrušuje samotný sexuální styk

            -patologická sexuální agresivita- útok na neznámé ženy s cílem dosáhnout pohlavního styku, pachatel s obětí nekomunikuje, cílem není trýznění, ale pohlavní styk

10. City a jejich poruchy

= důležitá součást lidské psychické výbavy, doprovázejí všechny psychické děje, vztah člověka k vnějšímu světu, spolupodmiňují jeho popudy a jednání, úzký vztah k pudům, ale jako složitější procesy vyšší nervové činnosti jsou neoddělitelné od vnímání, myšlení a volních dějů

-          doprovázeny vegetativními procesy – mimika, změna hlasu, pocení, puls, rytmus dýchání, červenání se

-          mají svou dynamiku, mohou na sebe vzájemně působit, pojit se, šířit se i na jiné city (při radostné náladě se nám vše jeví příjemné), přesouvat se (po konfliktu s nadřízeným si vylijeme zlost na manželku)

klasifikace:      základní = radost, smutek, strach a zlost, regulují chování člověka, podle polarity: kladné x záporné, příjemné x nepříjemné

                        podle intenzity a trvání silné x slabé, dlouhodobé x krátkodobé,

afekt- prudká, bouřlivá citová reakce, brzy odeznívá, zaměřena na nějaký podnět, člověk má zúžené vnímání, sníženou schopnost promýšlet své jednání, po odeznění přichází únava

nálada- menší intenzita, trvá déle, po čase sama odezní, může být vázána na konkrétní objekt, událost, vnitřní fyziologické změny

vášeň- velká intenzita, dlouhé trvání, zaměřena vždy určitým směrem

-          zdroje psychopatologických jevů, afekt a vášeň mají i závažný forenzní význam, v afektu je páchána značná část násilných trestných činů- vražd

podle kvality:

a) nižší city – vázány na biologické a fyziologické potřeby: tělesné city (hlad, zima- pocity nasycení, nevole, obavy), smyslové (hudba vyvolávající melancholii, tmavá barva pesimismus)

                        b) vyšší city – typicky lidské, konkrétní osobní nebo myšlenkový objekt, trvalé

                                                           ba) city sebehodnocení – pýcha, lítost, pocit viny

                                                           bb) city sociální – mezilidské vztahy, láska x nenávist, sympatie x antipatie, krutost x jemnost

                                                           bc) city etické – prožívání hodnot, obětavost x cynismus, upřímnost x faleš, chamtivost x štědrost, spravedlnost x nespravedlnost

                                                           bd) city estetické – vnímání krásna – krása x odpor, půvab x hnus, vulgárnost x vznešenost

                                                           be) city intelektuální – pocity při duševní práci – nadšení x lhostejnost, hloubavost x povrchnost

poruchy citů: časté u psychóz a neuróz, stavy při oslabení organismus- silné tělesné vyčerpání, choroba, vyhladovění, nevyspání, alkoholové opojení, menstruace

1) globální poruchy:   a) citová labilita – neschopnost udržet cit, časté přechody citových reakcí, city se rychle střídají, stačí nepatrný podnět

                                   b) hyperemotivita – celkové zvýšení citových projevů, neurotici

c) hypoemotivita – celkové snížení emotivity – apatie, dlouhodobé a vystupňované snížení citové dráždivosti, vnější podněty nevyvolávají žádné vzrušení, jakoby vůbec nepůsobily na city

                                   d) citová inertnost – porucha ve vytváření citových vztahů, neschopnost měnit, tvořit nové

2) patologie afektů: afekt může být narušený v časové délce a intenzitě (většinou nemá vliv na právní odpovědnost):

                                   a) nezvládnutelný afekt – nemocný nemá narušený úsudek, ví, co činí, ale neovládá se

                                   b) patický afekt – na vrcholu krátká porucha vědomí – amnézie na to, co udělal – uznání nepříčetnosti v případě patického afektu

3) poruchy nálad: patická nálada výrazně ovlivňuje myšlení a chování, delší trvání, větší intenzita, nesklonitelná, tři typy:

a) expanzivní nálada – zvýšené sebevědomí, výbojnost, aktivita – mánická nálada (velká rozjařenost, nepřiměřená veselost, živá motorika), odpadají zábrany, zrychlené myšlení, není-li chorobně veselá nálada doprovázena zvýšenou aktivitou a pohybovým neklidem, jedná se o euforickou náladu

b) depresivní nálada – opak expanzivní, člověk je skleslý, často sebevražda – melancholická (vystupňovaný smutek, plačtivost, sebeobviňování), anxiózní nálada (úzkostná, bez ohledu na okolní vjemy), dysforie (rozladěnost, předrážděnost, vnitřní napětí), chorobné obavy z budoucí nepříjemné události, neschopnost radosti (znechucenost, omrzelost životem), nepokojná nálada

c) kvalitativně změněné nálady – apatická (lhostejnost, nezájem), patická vášeň (hráčská, pijácká) – nepřiměřená a škodlivá, zcela člověka ovládá, nepromyšlené činy

4) poruchy sociálních a etických citů (vyšších): sociální tupost – porucha až neschopnost citového kontaktu, neschopnost soucítit s jinými, u anetických poruch osobnosti, souvisí s toxikománií, v krajní podobě až antisociální cítění (bezohlednost, násilí)

5) fobie – chorobné a neodůvodněné strachy, nutkavé, nedají se potlačit vůlí, klaustrofobie (strach z uzavřených prostor), agorafobie (z otevřených prostranství), nosofobie (z nemoci), traumatofobie (z bolesti), nyktofobie (ze tmy), antropofobie (z lidí), ocholofobie (z davu), zoofobie (ze zvířat), fotofobie (ze strachu)

11. Volní jednání a jeho poruchy

= lidská činnost, která je vědomá, úmyslná a cílevědomá, vychází ze snahového, motivačního principu, chtění, určováno pohnutkami jednání, právo s volním jednáním spojuje řadu právních následků

(volní vlastnosti: samostatnost, cílevědomost, rozhodnost, práceschopnost, vytrvalost, trpělivost, sebekázeň,

tvrdohlavost, vzdorovitost

poslání vůle: silná vůle ovládá tělo, pravá vůle ovládá duševní vlohy a schopnosti, dokonalá je garantem morálního já

tři typy vůle – silná, slabá, labilní; je možné ji rozvíjet a cvičit, důležité je definovat cíl, za nímž jdeme

- lidské jednání vychází ze snahového, motivačního principu, chtění, je určován pohnutkami volního jednání

tělesné potřeby nebo pudy se mohou stát pohnutkou tehdy, jestliže si je člověk uvědomuje a vědomě pak určují jednání

potřeba – stav nedostatku nebo nadbytku spojený s pocitem napětí, k jehož uvolnění je nutné potřebu uspokojit

popud – podnět, který souvisí přímo s uspokojením pudu – subjektivní síla = impuls – z různých impulsů vznikají motivy – psychické pohnutky lidského volního jednání

zájmy – představují i dlouhodobější zaměření na jev, jsou specifickou součástí osobnosti)

schéma volního jednání:

1. fáze – příprava volního jednání – na počátku motiv, uvědomění si pohnutek, vzniká chtění

2. fáze – rozhodování - zvažování motivů a následků (boj motivů), rozhodnutí – zakončení této fáze, definitivní a silné, váhavé, nemusí být zakončené, často se k rozhodnutí v této fázi vracíme

3. fáze – vykonání rozhodnutí – překonávání překážek, dosahování cílů blízkých i vzdálených

celkové poruchy vůle:

a.       hyperbulie – nedostatek zábran, chorobná aktivita, nepromyšlené činy, změna rozhodnutí, nedokončení započatého (u mánie, demence)

b.      hypobulie – přechodné nebo trvalé oslabení vůle, člověk není schopen zvládat situace, kdy musí vykonat něco nepříjemného, oslabení neutrální vůle – vůle k jednání, které považujeme za nutné, ale nečiníme ho rádi (poruchy osobnosti, deprese)

c.       abulie – absolutní selhání vůle (u deprese), nezájem, netečnost k okolí

zvláštní poruchy vůle:

a)      poruchy motivů – u mentálně retardovaných primitivní motivy, asociální, úchylné, nedostatečně silné

b)      poruchy rozhodování – ambivalence (chorobná nerozhodnost), či úplná neschopnost se rozhodnout

c)      obsedantní vtíravé jednání (kompulze) – nutkavé motivy, v rozhodování se stále prosazují proti vůli člověka, nutkavé jednání

rudimentální poruchy jednání (neprobíhají všechny fáze volního jednání, pouze ve zkratce) a jiné abnormní reakce:

a)      impulzivní reakce – popud je osobnosti cizí, nevysvětlitelný (chorobný impuls), výsledkem je okamžité jednání bez zřejmého účelu, které člověk není s to vysvětlit, chybí motivace a afektivní doprovod; složité a opakující se reakce – impulzivní (frenoleptické) stavy – dromomanie (impulzivní tuláctví), dipsomanie (kvartální pití), kleptomanie (impulzivní odcizování věcí, které dotyčný nepotřebuje, pyromanie (chorobné žhářství), erotomanie (impulzivní sexuální dobrodružství), oniomanie (nákupy), značný forenzní význam, u pravé impulzivní reakce bývá pachateli trestného činu přiznána nepříčetnost

b)      zkratková reakce – neuvážené zbrklé jednání, cíl je zřejmý, ale k dosažení se využije první možnost, chybí fáze rozhodování, u trestných činnost nepříčetnost nepřichází v úvahu

c)      primitivní reakce – bezprostřední prudká reflexní reakce bez zpracování motivů, prudký průběh – afekt (nepřiměřený pláč), panika, nostalgická reakce

d)     účelové reakce – zaměřeny na určitý cíl – získání výhodnějšího postavení – celé chování se cíli podřizuje nepřiměřeným způsobem, chování je neuvážené, instinktivní; pacient si „hraje“

chorobné návyky a zvyky:

a)      abúzus – nestřídmé užívání, chorobný zvyk, nepřiměřený a škodlivý pro člověka i okolí, uvědomuje si ji, ale pociťuje potřebu jednat v tomto směru- abúzus alkoholu

b)      tik – chorobný pohybový zlozvyk (neurózy), zvyšuje napětí, sugestivní vlivy

patické jednání – poruchy zasahující celé jednání v delším časovém úseku:

a)      hypoaktivita – útlum celého jednání

b)      hyperaktivita – celkové zvýšení motoriky a aktivity při nedostatečném užitečném usměrnění

c)      raptus – náhlé krátce trvající agresivní chování vůči sobě nebo okolí (záchvat zuřivosti, šílenství), velké afektivní napětí (hysterie)

d)     stupor – mohutný útlum pohybů a aktivity, nemocný se nehýbe a nehovoří – mutismus, ale vnímá okolí

e)      zaražené jednání – ustání v činnosti na krátkou dobu

f)       negativismus – udělá opak toho, co se po něm žádá

12. Vědomí a jeho poruchy

= souhrn a struktura obsahů, obrazů skutečnosti a plánů činnosti, schopnost zrcadlit v ideální rovině skutečnost a připravovat plán odpovídajícího jednání, obsah vědomí se dělí do tří sfér:

-          to, co se týká něčeho zvenčí (obrazy zprostředkované zrakem, sluchem, čichem, chutí)

-          to, co je uvnitř pod kůží (teplo, chlad, tlak, bolest)

-          to, co je výsledkem předchozího zprostředkování (vzpomínky, názory, hodnocení, city, přání)

Díky vědomí-schopnost orientovat se v čase, místě a situaci, kombinovat, přemýšlet, fantazírovat, asociovat

Nástrojem vědomí je pozornost (funkce vigility)

Ornstein- dělení vědomí:      a) atomistické vědomí – detailisté, obraz reality postupně skládají z jednotlivých prvků, nejdříve rozebírají a analyzují (pro stromy nevidí les)

b) globální vědomí – chápou celek i s funkcemi jednorázovým aktem poznání, často chybí detaily, uvažují systémově, zacházejí efektivně s věcmi, ale nevědí, z čeho se věci skládají

Uvědomovaná psychická činnost a více či méně neuvědomovaná:

a) nevědomí – všechny psychické činnosti a jejich výsledky, které jsou uvědomitelné, ale probíhají bez účasti vědomí proto, že: nedosáhly prahové intenzity nebo se od nich vědomí odloučilo v procesu automatizace nebo upadly v zapomnění

b) podvědomí (hlubinná psychologie) – soubor psychických činností, které byly z vědomí vypuzeny pro svou morální nebo jinou neslučitelnost s vědomě akceptovanými procesy a obsahy vědomí, afekty a představy se v podvědomí sdružují do komplexů (komplex méněcennosti- napoleonský= nutkání k převaze a přehnanému sebeuplatnění u lidí malé postavy; hérostratovský- chorobná touha být slavným i za cenu spáchání společensky škodlivého činu; Oidipův či Elektřin- vytěsněný erotický vztah k rodiči opačného pohlaví, spojený s žárlivostí na rodiče téhož pohlaví)

S činností podvědomí souvisí spánek (sebezáchovná fce) –poruchy spánku jsou jedním ze základních příznaků neuróz.  Snění, REM = snová fáze– rychlý pohyb očí, uvolnění svalstva hlavy, krku, zrychlení dechu, roste krevní tlak,20-25% spánku, informační funkce snů- upozorňují nás na vnitřní problémy, signalizují nemoci, odhalují zdroje strachů a nejistot

Hypnóza – stav vědomí, který se do určité míry podobá spánku, není snížená bdělost (i zvýšena), hypnotizovaný si uvědomuje jen to, co je mu hypnotizérem vsugerováno-tzv. raport, jiné podněty než raport  hypnotizovaný nevnímá, slova jsou motivem, ale rozkaz pokud je  proti jeho vůli, nevykoná, není možná bez souhlasu a sugestibility, je možné v hypnóze vyvolat iluze a halucinace, některé vzpomínky. Člověk se kontroluje i v hypnóze, plní jen rozkazy týkající se méně významného.

kvantitativní poruchy vědomí:

a)      somnolence – chorobná ospalost, na krátký čas ho můžeme vnějšími podněty přivést k jasnějšímu vědomí, pak ale zase upadá do polospánku (opilost, nádor mozku)

b)      sopor – stav hlubokého spánku, reakce jen na výrazné podněty, pak opět do bezvědomí

c)      kóma – nejhlubší stupeň bezvědomí, nereaguje na žádné podněty, amnézie- u těžkých úrazů

kvalitativní poruchy vědomí:

a)      zastřené vědomí – zeslabena jasnost vědomí a duševní výkonnost, těžší ovládání představ, neosoustředěnost (únava, intoxikace drogy, léky)

b)      obluzené vědomí – pacienti si plně neuvědomují vlastní osobu, porušená orientace v čase i místě, zmatenost, nemají schopnost správného úsudku, bezradnost,  prudká porucha spojená s neklidem je delirium – iluze, živé halucinace (infekce, intoxikace, extrémní tělesné a duševní vyčerpání) delirium tremens- v průběhu alkoholismu, projevy: halucinace + třes

c)      mrákotný stav – těžké poruchy vědomí, záchvatovité, náhle z plného vědomí, amnézie na dobu stavu, mohou mít závažný soudní výhnam (epilepsie, hysterie, mrákotný stav po otřesu mozku)

Právní význam poznatků o vědomí

-          příčetnost = odvozena z úrovně intelektu a duševního zdraví (zda obvinění jednal v afektu, jaká je míra jeho lítosti a odhodlání se napravit)

podle hlubinné psychologie až 80% bdělého jednání probíhá za stavu snížené jasnosti vědomí- nebere se v úvahu

-          svědomí= uvědomování si důsledků činů, schopnost dopředu odhadnout, zda připravovaný čin je mravně nebo právně nesprávný

-          empatie= způsobilost člověka vciťovat se do osobnosti druhého, formuje se v prvním sedmiletí života na základě pozitivní citové vazby mezi pečujícími osobami a dítětem, u dětí, které vraždily, není vůbec rozvinutá

-          vůle= schopnost volit a rozhodovat se

13. Osobnost a její psychické dispozice (Psychologické charakteristiky osobnosti)

- není vymezena jednoznačně

            - modely: snaží se vystihnout obrazným způsobem charakteristické projevy a historii utváření povahy lidí

            -teorie: chápou osobnost jako abstrakci příčin prožívání a jednání lidí

Definice:osobnost jako souhrn všech psychických zvláštností vytvářejících individualitu jednotlivce (další definice: individuální jednota, autorství činů, pravda o masce, smysl života člověka,…)

Psychické dispozice: osobnost je strukturou vzájemně souvisejících a uspořádaných vrozených a získaných dispozic:

-          potřeby

-          rysy

-          stavy

-          procesy

-          vlastnosti

-          dispozice mají systémové vazby i s tělem a sociálním okolím, každou osobnost odlišují od jiné.

Vrozené dispozice jsou podmíněny dědičností, vlivy během těhotenství, jsou obohacovány a modifikovány dispozicemi získanými – ty jsou formovány konstantními a variabilními faktory prostředí, z nichž rozhodující je socializace a výchova – dělíme je na faktory protektivní (harmonické prostředí v rodině) a rizikové (nemoci, nezájem rodičů o dítě)

Psychické dispozice (jednotky, charakteristiky) – tvoří uspořádaný celek složek a jsou často zjednodušeně představovány v podobě inventářů, souborů, charakteristik, jsou to dlouhodobé, mnohdy celoživotní stránky lidské osobnosti, určující jednání a prožívání člověka.

Na dispozice usuzujeme podle vnitřních a vnějších projevů, které v souhrnu představují vnitřní a vnější obraz osobnosti

a)      vnější obraz osobnosti – první skutečnost, se kterou se setkává člověk zabývající se osobností druhého, je tvořený tělesnými zvláštnostmi, zevnějškem a výrazovými projevy; způsoby chování; výkony – k sebeprezentaci osobnosti (účes, tetování)

b)      vnitřní obraz osobnosti – jak se člověk vnímá, co člověk o sobě říká – dán tělovým schématem (představou o vlastním těle), sebepojetím a aspiracemi (jak pociťujeme vlastní možnosti)

Poznání osobnosti závisí na uspořádání dispozic (vnitřních předpokladů prožívání a jednání), složky:

-          tělesná konstituce a úprava zevnějšku – jak vypadá?

-          temperament – jak rychle a intenzivně reaguje?

-          zaměřenost – co chce a nechce?

-          styly zvládání – jak řeší problémy a úkoly života?

-          schopnosti – co umí, nedovede?

-          charakter – jaký je?

-          jáství – jak sebe sama vidí?

-          životní dráha – odkud a kam jde?

14. Dílčí systémy osobnosti (Osobnost jako systém dispozic)

a)      tělesná konstituce a úprava zevnějšku – stavba těla je považována za vnitřní prostředí utváření osobnosti, vliv na sebevědomí, ….

b)      temperament – souhrn psychických vlastností, které se projevují v citové vzrušivosti (živost, schopnost reakce, určován náladami a afekty, celková pohyblivost)

c)      zaměřenost – subjektivně prožívaný výběrový vztah člověka k vnitřnímu i vnějšímu světu, získaná v průběhu života, odráží životní podmínky, vyjádřením je názor, ideál, světonázor

d)     styly zvládání – charakteristické způsoby vyrovnání s obtížnými situacemi – adaptační a obranné mechanismy

e)      schopnosti – vznikají na základě nadání a učení, podmínkou pro úspěšný výkon činnost člověka

rozlišování mezi inteligencí = vrozená schopnost a intelektem = psychická funkce – opírá se o psychické procesy a stavy, základní složky inteligence jsou chápavost, úsudek, kritičnost, pružnost myšlení

fantazie – souvisí s procesem vnímání, tvořivá produkce představ vede k novým kombinacím, spontánní a zřejmě vrozená

tvořivost – závislá na inteligenci, speciálních schopnostech a fantazii, tvořivý je každý člověk

aktivita člověka se v souvislosti se zaměřeností a inteligencí uskutečňuje na čtyřech úrovních:

-          reproduktivní činnost – rutinní, stereotyp, manuální výroba

-          aplikativní činnost – podle jednoho nebo několika algoritmizovaných schémat

-          interpretativní činnost – vyžaduje porozumění obsahu a volbu vlastního pojetí, soudce, učitel

-          tvůrčí činnost – nová originální, netradiční a použitelná řešení

f)       charakter – individuální skladba vlastností osobnosti, svéráz, jedinečnost, znakem je stabilita, odolnost proti vnějším tlakům, morální vyspělost osobnosti, soustava hodnot a zásad, kterými se člověk řídí

g)      jáství – jak člověk sám sebe vidí a hodnotí

h)      životní dráha – každý má své vrcholy a období poklesu

i)        psychické vlastnosti osobnosti – vlastnosti celku charakterizují osobnost jako celek – základní vlastnosti osobnosti jako celku:

o   celistvost – za normálních okolností tvoří osobnost ucelenou, harmonie i přes rozpory a protikladné síly, poruchou je schizofrenie – rozpad osobnosti

o   koheze – soudržnost osobnosti, odolnost proti zátěžovým situacím (stresu, frustraci), malá odolnost může vést až k rozpadu nebo rozštěpení osobnosti (osobnost se dělí na dvě bytosti, amnézie vůči jednání druhé bytosti)

o   pregnantnost – rys, který činí osobnost nápadně výraznou, opakem fádnost, banálnost

o   formát osobnosti – co osobnost znamená pro své okolí, velký (velkorysost, výraznost) x negativní (malichernost, bezvýznamnost)

o   diferencovanost – škála rozmanitosti a odlišnosti struktury, opakem je primitivnost

SEBEOBRAZ ČLOVĚKA

-       označení pocitu vlastní osobnosti v jejích psychických i fyzických projevech, způsob sebeuvědomování ovlivněný- představami o tom, jak se jevím druhým, představami o hodnocení této představy druhými, mírou sebeúcty. Člověk si uvědomuje sám sebe jako své tělo (tělové vědomí), osobnost (sebepojetí), své cíle a možnosti (aspirace)

-          tělové vědomí- začíná utvářením jáství, od puberty, míra spokojenosti při pohledu do zrcadla je ukazatelem toho, jak člověk vnímá své tělo, nespokojenost→osobní nezralost, kolize identity, příznaky začínající duševní choroby; dysmorfofobie- jedinec má pocit, že se jeho vzhled mění k horšímu; Reich rozdělil tělo na 7 oblastí, v nichž se ztuhlost projevuje nejčastěji (oči; uši, nos, ústa; krk; hrudník; bránice; střeva; malá pánev)

-          sebepojetí- vytváří se kombinací tří aspektů- kognitivní (shrnutí představ o podstatě vlastní osobnosti), afektivní (varianty sebelásky), hodnotící a volní (sebedůvěra, sebeúcta); vliv přirozeností daného jedince (vrozené dispozice) + sociální vztahy (rodina, škola), 4 úrovně jáství- reální já, vnímané já, ideální já, prezentované já; 2 stránky osobní identity (výsledkem -individuace, souvisí s osobní autonomií, názorová, citová nezávilost: psychofyziologickou (jedinec přijímá svůj věk, pohlaví), sociální-  začlenění do sociálních vtahů odpovídající schopnostem a zájmům

2 polarity lidského chování- internalismus (niternost) – externalismus (vnějškovost)

Internalisté- přesvědčeni, že to, co je potkává, je výsledkem jejich aktivity, bohatý vnitřní život, duchovní nezávislost, nonkonformita

Externalisté- podléhají pocitu, že jsou hříčkou osudu, závislost na veřejném mínění

-          aspirace – jak pociťujeme vlastní možnosti, poprvé se s ní setkáváme u adolescence, ale nestálý a proměnlivý charakter u mladých; dělení: pocit kompetence (představení vlastní schopnosti či způsobilosti ve vztahu k určitým obsahům a předmětům), pocit sebeurčení (jak se jedinci daří dosahovat vytčených cílů), pocit vnitřní jednoty (soulad mezi zaměřením osobnosti a jejími schopnostmi, temperamentem a charakterem), pocit osobní důstojnosti (člověk prožívá vlastní existenci, uvědomuje si, co se mu ze sebe podařilo udělat)

-          aspirační úroveň- úroveň očekávaného výkonu, při níž je pozitivní hodnota očekávaného úspěchu maximální

-          sebehodnocení- stav, v němž posuzujeme a oceňujeme vlastní já, základním elementem je sebeúcta

-          faktory ovlivňující míru sebeúcty- míra sebepřijetí, sebeakceptace; rozdíl mezi reálným a ideálním já; vztah mezi morálním vědomím a chováním

-          morální je to, co se shoduje ve vědomí jedince s jeho svědomím

-          mravnost- shoda jednání s obecně uznávanými normami

-          sebereflexe = uvědomování si obsahů svého svědomí i osobních vlastností i výsledků jednání v konfrontaci s morálními normami

-          svědomí- část sebehodnocení, v níž prožíváme pocity viny či nespokojenosti s činy, které jsme provedli v rozporu s našimi zásadami

-          sebemonitorování

-          vysokosebemonitorující- převládá vnějškové, veřejné já, záleží mu na uznání, jedná konformně, je poslušný, mění názory podle toho, co chtějí slyšet druzí

-          nízkosebemonitorující- záleží mu na individuálním úspěchu, jedná nezávisle, nerad mění chování podle očekávání druhých, chová se v souladu se svými vnitřními pocity, převládá vnitřní, soukromé já

-          podstatnou složkou je sebeprezentace – způsob chování směřující k navození určitého dojmu

-          pozitivní- předvádění se v příznivém světle, jedinec se snaží vzbudit dojem, že je nepostradatelný, užitečný, přínosný

-          negativní- předvádění sebe sama jako slabého, bezmocného, bezradného, neschopného

-          autismus= jedinec se stává zamlklým, nepřítomným, žije ve svém světě

-          depersonalizace- porucha subjektivního pocitu, člověk si připadá cizí, divný

15. Typologie lidí (Osobnostní zvláštnosti lidí)

typ – vzor nebo ráz, soubor podstatných vlastností, které daný objekt charakterizují a odlišují od ostatních

psychické charakteristiky osobnosti: obecné – společné všem lidem (paměť)

                                               individuální – jedinečné

                                               typické – společné určité skupině osob

+ dispozice dominující a vedlejší, dvě třídy typů:    funkční – typy paměti, představivosti

                                                                       strukturní – stavba osobnosti nebo zvláštností složek

Typové schéma podle typových komponent:            antitypické – existence dvou protichůdných typů (lidé slušní a podlí)

                                                                       polytické – typových komponent je více (čtyři typy temperamentu)

všechny psychologické typy jsou abstrakcí – představují ideální schémata, která se v dokonalé podobě prakticky nevyskytují, většina lidí patří k typům smíšeným

1) humorální typologie – Hippokrates – lidská bytost má pevné části a tekutiny a pneumatu (ze šťáv vyzařováním)

temperament označuje správné smísení těchto šťáv, ideální je zastoupení všech (krev- sanguis-odpovídá vzduchu, černá žluč- melancholé- zemi, žluč- cholé- ohni, sliz- flegma- vodě)

2) teorie sociogenní - do vzniku experimentální psychologie spekulativní, metafyzický ráz, Nietsche – typ apolinský (klid, rozum, ovládání vášní) a dionýský (smyslovost, impulzivnost, vitalita)

3) konstituční typologie Kretschmera 1888 – 1964 – tři konstituční typy:

            a) pyknik – střední výška, kulatá hlava, zavalitý, krátké čelo, měkké svaly, široký obličej

            b) astenik (leptosom) – štíhlý, úzká ramena, plochý hrudník, dlouhé tenké údy, slabé svaly, kostnatý

            c) atletik – vyvinuté kosti a svaly, široká ramena a hrudník

dysplastik- kombinace více typových komponent

Psychické typy:

            a) cyklotymní – u pykniků – realisté, přizpůsobiví, společenští, otevření, důvěřiví, požitkáři (maniodeprese)

b) schizotymní – astenici, atletici – citově chladní, nadšení, romantici, zlomy a obraty, zaměření na sebe, nepřístupní, chladní, důslední (schizofrenie)

            c) viskózní (epitymní) – atletik – obhroublost, necitlivost, přilnavost k oblíbencům

temperament – vrozená vloha k určitému způsobu citového života a vloha k tělesnému a duševnímu tempu

ztotožnění temperamentu (vzrušivost) s charakterem (zvláštnosti povahy), podcenění centrální nervové soustavy, nepřihlíží k věku, přecenění žláz s vnitřní sekrecí

kritika konstituční typologie: ztotožnění temperamentu s charakterem, podcenění CNS, přecenění endokrinní soustavy

4) typologie Sheldonova – navazuje na Kretschmera tím, že tělesné faktory nejpodstatněji determinují osobnost, i metoda je podobná- složce temperamentu přiřadí skupinu složek konstitučních

tělesné tvary endomorfní (obdoba atletika, společenská, pomalejší reakce, uvolněný), izomorfní (odpovídá atletikovi a epitymii, smělost, pohybový, agresivní, dobrodružný) a ektomorfní (obdoba leptosoma, cerebrotonní temperament- odpovídá schizotymii, racionální, rychlé reakce, citově zdrženlivý, samotář, netolerantní k neurčitosti)

5) typologie Junga 1875 – 1961 – kritériem je vztah člověka k vnějšímu světu a k sobě samému:

- typ introvertní – zaměřený na sebe, uzavřený, plachý, nejistý, neprůbojný, přemýšlení, hluboké city

- typ extrovertní – vnější svět a prostředí, společenský, přístupný, otevřený, aktivní, přizpůsobivý

funkční typologie:

a) skupina neracionálních funkcí:      aa) smyslový typ – přesné fotografické vnímání reality, bez fantazie, žije přítomností

                                               ab) intuitivní typ – způsobilost vcítění a vhledu, souvislosti, fantazie, budoucnost

b) skupina racionálních funkcí:          ba) myšlenkový typ– potřeba konstrukcí a schémat–analýza a kategorizace skutečností

                                               bb) hodnotící (citový) typ– ocenění toho, s čím se setkává, hodnotící kritéria, minulost

u každého dominuje v některé kategorii jedna z funkcí a v druhé je převládající funkce podpůrná

nerozvinuté komponenty jsou nevědomé a uplatňují se ve snech

Eysenck – navazuje na Junga, tři dimenze modelů či typů lidské osobnosti:

a) vztah k sobě a vnějšímu světu – introverze x extroverze

b) míra neurotismu – patologické disponovanosti k neurotickému onemocnění – osoby s nízkou – neuropsychicky stabilní – kontrola, klid, vyrovnanost x osoby s vysokou: labilní – úzkost, deprese, náladovost, přehnaná emotivita

c) míra psychoticismu – latentní dispozice k psychotickým onemocněním – vysoký psychoticismus – samotářství, krutost, agresivita, necitlivost, výstřednost

6) Pavlovova typologie vyšší nervové činnosti – dynamika procesu podráždění (excitace) a útlumu (inhibice), formou projevu je temperament – typy:

a) sangvinik – reaktivní, živý, podnikavý, společenský, pružný, citově nestálý, povrchní

b) cholerik – vášnivý, prudký, dráždivý, energický, impulsivní, bojovný, urážlivý, agresivní

c) flegmatik – klidný, lhostejný, rozvážný, samostatný, pomalý, trpělivý

d) melancholik – vážný, důkladný, disciplinovaný, oddaný, plachý, nejistý, nepřizpůsobivý

Těplov - speciálně lidská typologie na základě vzájemného vztahu obou signálních soustav – která převládá - konkrétně obrazný nebo slovně logický způsob činnosti mysli

a)      umělecký typ – převládá první signální soustava, konkrétní, smyslové chápání skutečnosti, zvýšená obraznost

b)      myslitelský typ – druhá signální – racionální vztah ke skutečnosti, abstraktní pojetí světa

c)      praktický typ – přibližná rovnováha – vyrovnaný poměr k životu, účelné sepětí teorie a praxe

7) Genderová typologie – Terman:

typicky mužské zájmy: o vědu, techniku, dobrodružství, právo, politiku, vojenství, podnikání, zábavy, kouření, pití, večírky, vnější činnosti

typicky ženské zájmy: o umění, literární činnosti, trpící lidi, oblékání, společenskou konverzaci, administrativní práce, vyučování, sociální práci, nakupování

francouzská psychologická škola G. Le Sennea – maskulinita jako typ Marse (tvrdost, drsnost, ráznost) a feminita jako Venuše (jemnost, měkkost, uhýbavost)

varianty typologických kritérií:

1.kombinace základních orientací a úrovně osobnosti (Smékal) – svět se skládá z vrstvy materiální, psychosociální a duchovní → lidé zaměření na věci, lidi, ideje nebo s vyváženou orientací – velké množství variací (i podle povolání- právník má být na ideje a lidi)

2.podle úrovně zralosti rozeznáváme typ:

a)      rozvratníka – bezohledně jde za osobním ziskem (věcným, mezilidským či ideovým – cynik)

b)      konzumenta – materiálních i nemateriálních hodnot, nejčastější

c)      tvůrce – nejhodnotnější a vnitřně nejbohatší, cílevědomé vytváření hodnot, poznání, tvůrčí sebevyjádření

rozvratník                   konzument                  tvůrce

na ideje      cynik                          snob                           objevitel, mudrc

na lidi        jago                           nezávazný                      rádce

na věci       vandal                      sběratel                          vynálezce

3.podle způsobilosti plánovat čas:

a)      stratégy – 10-20% populace, nejvyšší dokonalosti dosahují, když mohou pracovat s dlouhodobou perspektivou, čas života jako nepřetržitý tok, velkorysí k detailům, historický čas

b)      taktiky – 50-70% - život jako série navzájem se střídajících cest (navazují, rozbíhají se), biografický čas

c)      operacionalisty – 15-20% - ve vleku situací, neví si rady, křížící a ztrácející se pěšinky života, situační čas

4.typy lidí podle úrovně a kvality psychické plastičnosti (individuální danost, která determinuje snadnost přijímání určitých sociálních rolí, osvojování zkušeností, vědomostí a návyků, základní vlastnost vyšší nervové činnosti:

a)      typ zvykový (automatický) – malá přístupnost na záměrné působení, setrvačnost, nepružnost, známě, opakující se situace, které nevyžadují složité rozhodování, snadno osvojuje zlozvyky, na sebe

b)      typ ovlivnitelný (sugestibilní) – reaguje bezprostředně a živě, sklon k napodobování a podléhání vlivům, zakládá si na mínění okolí, snadno se nadchne, rychle chápe, ale přelétavost, věcný

c)      typ vypočítavý (kalkulativní) – realistický, pevné zásady, silný smysl pro povinnost, vytrvalost, stálost, na sebe

d)     typ ideový – vnímavý a citlivý na morální podněty, smysl pro spravedlnost a nekompromisnost, věcný

5.podle kognitivních stylů osobnosti rozlišujeme typy:

a)      reflexivní – jedinci pomalí, ale přesní

b)      impulsivní – výkony rychlé, ale nepřesné

c)      uhlazovači – konzervativní, ignoruje změny, upíná se na minulou zkušenost

d)     vyostřovači – lidé proměnliví, reagující na změny, orientace na přítomnost

e)      naivní – znalost světa na základě smyslového poznání

f)       substanční – potřeba hledat hlubší skrytou podstatu

g)      chaotici – obraz světa je reprodukcí

h)      systematici – tendence objasňovat, interpretovat, myšlenkově zpracovávat

i)        globalisté- vytvářejí si obraz celku situace či nějakého dění, těžko rozlišují jednotlivosti

j)        detailisté- pro stromy nevidí les

vertikálně myslící lidé –postupují schematicky, šablonovitě x laterální myšlení – pohled z různých stran (experimenty)

otevřená mysl- nejistí, nerozhodní, snadno ovlivnitelní, hledají pravdu

uzavřená mysl- zabednění, majitelé pravdy, kteří už předem vědí, jak to je

6.podle přístupu při získávání informací rozlišujeme typy:

a)      abstraktní – dominující orientace na text, slovo, vzorec, symbol

b)      názorný – orientace na obraz, schéma, model

c)      citový – osobní vztah k objektu, problému či informaci

d)     praktický – než cokoli přijme, musí si to ověřit v praxi

80% informací získáváme zrakem, 15% sluchem

Vývojové zvláštnosti osobnosti podle J. Loevingerové

-          pro posouzení trestní a právní odpovědnosti

-          autistické, předsociální stadium- první rok života, kojenec pohroužen do svých pocitů, postupně reaguje na své blízké oživením, ustrne-li člověk na této úrovni, je oddělen od druhých, je odkázána na život v zařízeních sociální péče

-          byl ovládán impulsy- 2. a 3. rok, dítě si dělá, co si právě zamane, bezohlednost, v dospělosti amorální psychopat

-          oportunistický- 4-8 rok, dítě využívá příležitosti, poslouchá jen, aby se zalíbilo, vypočítavá morálka

-          konformní období- 8-14/16 rok- dodržuje „pravidla“ hry, nechce se lišit, záleží, s jakým ideálem se identifikuje

-          uvědomělá úroveň- 16. rok, rozpoznává, co se sluší, jedná v souladu s normou, vidí ji jako povinnost

-          seberealizace- lidí jednají podle morálních norem proto, že se s nimi vnitřně ztotožnili, je to jejich smysl bytí a života

16. Osobnost v životních situacích, Adaptace a maladaptace (Osobnost v životních situacích)

adaptace – přizpůsobení, nejobecnější funkce psychiky, rysy, stavy a procesy osobnosti uchovávající integritu osobnosti

dobře adaptovaná osobnost řeší úspěšně úkoly života x špatně se dostává do konfliktu s okolím

normální jedinec – schopnost bezporuchové interakce v rámci daných společenských norem a kulturních tradic

opakem je maladaptace – špatné přizpůsobení nebo nepřizpůsobení, dnes pojmenováno jako rizikové chování

důsledky adaptační nedostatečnosti:

a)      dificilita (obtíže v chování) – útěky z domova, záškoláctví

b)      delikvence (právní či mravní anarchismus) – negativní deviace ve vztahu k sociálním normám

c)      neuróza (deprivace životně důležitých potřeb) – důsledek konfliktů a překážek

d)     akcentace (méně závažná nevyváženost) – disharmonie osobnosti, extrémně nebo nedostatečně rozvinuté rysy (necitliví, podivíni, úporní lidé)

e)      poruchy osobnostnosti- psychopatie – závažnější disharmonie jednotlivých složek psychiky (emocionální labilita, paranoidní podezíravost)

f)       psychóza – duševní choroba s narušeným vnímáním, myšlením a cítěním (schizofrenie, parafrenie)

adaptační dynamismy ovlivňují jednání při zátěži, kdy nelze vystačit s navyklými schématy prožívání a chování, kromě celkové adaptace rozlišujeme i specifické (člověk může být dobře adaptován v práci, ale špatně v rodině)

2 pojetí komplexní reakce osobnosti na zátěž- ohrožující (USA, nepředpověditelný stres vede k pocitu bezmocnosti) + aktivní obrana proti zátěži (Rusko, aktivním hledáním východiska se stimulují adaptační mechanismy a blokují se podmínky vzniku poruch)

každá zátěžová situace uvádí v činnost adaptační tendence (aktivují se, když jednání nebo prožívání naráží na překážku, směřují buď k obraně nebo zvládnutí situace, základem je snaha o udržení či obnovení psychické rovnováhy), významnou roli sehrává silná vůle + rozhodnost, umíněnost, houževnatost, sugestibilita. (vůle= komplexní soubor stavů psychiky, které jsou doprovázeny prožitkem úsilí a vynaložení energie s cílovým zřetelem)

Základní adaptační tendence:

a)      agrese – záměrné či afektivní jednání, jehož motivem je způsobit škodu , křivdu, bolest(druh obrany útokem) – varianty agresivního chování – nadávání, vyhrožování, sarkasmus, výsměch, vandalismus,násilí, terorismus, hostilita (nevraživost projevující se nerudným nakvašeným chováním, rozezleností či otráveností k sobě nebo vnějšímu světu

b)      únik – nedokáže jinak čelit utrpení z úzkosti či vnitřnímu napětí, odmítání úspěchu je taktikou odvracení strachu z neúspěchu, přesvědčení o smůle (rozené smolařství), denní snění (co by bylo, kdyby), fyziologický únik (namlouvání si zdravotních potíží), regrese (chování jako v předchozích vývojových stadiích), izolace (nevměšování se, zůstávání stranou v rámci zamezení pocitům viny, hanby) – zvláštním druhem je narkotická aktivita – vrhání se do činnosti bez oddechu, jedinec nemá na nic a na nikoho čas, obrana fyziologickou anestézií (blokování pocitů úzkosti, viny, nezdaru za pomocí alkoholu, drog, sedativ), potlačení (popření, vytěsnění problému z mysli, taktika strkání hlavy do písku)

c)      manipulace (viz. Otázka 19)

d)     racionalizace – sebeospravedlňování, vymýšlení důvodů, není klamáním – chybí úmysl lhát, důvody bývají pravé, ale osobnost je užívá proto, aby se navenek jevila v lepším světle, odvedla pozornost od chyb, kterých se dopustila, reakce sladkých citronů (vyletěl jsem ze zkoušky, což je dobré, protože se to příště naučím pořádně), kyselých hroznů (stejně bych s ní nemohl chodit, protože je moc nafoukaná), výmluva nebo omluva (právě jsem chtěl zavolat), srovnávání s druhými (když může pozdě chodit šéf, můžu i já)

e)      verbalizace - osobnost, která neprožívá, dokáže obratně vyjádřit své pocity, jako by je skutečně měla

f)       introjekce – nekritické přijímání obsahů, protože byly sděleny autoritou nebo jsou módní, ale skutečně cizí, nebezpečné- brání rozvoji osobnosti, příčina desintegrace

g)      projekce – opak introjekce, odpovědné je okolí, za to, co vzniká v nás (hrubý člověk tvrdí, že lidé jsou taky zlí a nedobří)

h)      projektivní osobnost- podle sebe soudím tebe, soudí druhé, aniž si uvědomuje, že jsou to její vlastní nedostatky, které kritizuje

i)        konfluence – splývání s okolím, ztrácení se v druhých, osobnost se cítí nejvíce sama sebou, když se ztotožní s druhými (diskotéka, koncert, parta trempů, narkomanů)

j)        retroflexe – akutní obrácení proti sobě samému, potřeba potrestat se (odmítnu jít na večírek, i když mě zvou, protože pak bych se opil a cítím potřebu se potrestat)

k)      odčinění – způsob zbavení se pocitu viny za čin, který se považuje za trestuhodný, až úsilí o sebezničení – opakem je bagatelizace – zlehčování viny

l)        kompenzace – pozitivní, vyrovnání se s vnitřními nedostatky, formy: přestavba funkce (slabou mechanickou paměť vyvažujeme intenzivním rozvojem logické paměti), přestavba veškeré činnosti (změna hodnot, změna životního zaměření po úrazu s trvalými následky), změna provedení úkolu (sníženou paměť vyrovnáváme systémem poznámek a zápisků)

m)    substituce – důsledkem překompenzování, při pocitu nedosažitelnosti cíle volíme náhradní objekt – pozitivní nebo problematický efekt

n)      sublimace – transformace nesplněného přání do jiných obsahů, usměrnění, přeměna osobních potřeb

+ stav frustrace (viz. Otázka 18) + burn-out syndrom

17. Zvláštnosti osobnosti v některých právnických profesích. Profesiogram soudce, státního zástupce, advokáta.

- status= požadavky, které jsou na profese kladeny a které jsou promítnuty i do očekávání vykonavatelů profesí a do očekávání jejich klientů

- role= realizace profese ovlivněna představami nositele role o očekávání okolí, je výsledkem neuvědomované identifikace se vzory, nápodobou

- statusové požadavky= kompetence a rolová očekávání, někdy se dosti rozcházejí

Nebezpečí pro soudce: začnou si myslet, že všemu rozumí, že jsou neomylní, žijí v iluzi vlastní dokonalosti

Nebezpečí pro advokáty: přestanou respektovat základní pravidla mravnosti, hájí klienta i tam, kde je evidentní vědomé překročení zákona

Soudce

Analýza fce soudce

-          studium spisů (reprodukční a rekonstrukční poznávací činnost), vyhodnocování spisového materiálu pro přípravu přelíčení (interpretační a aplikační činnost), porozsudková agenda, vlastní přelíčení (dovednost naslouchat- vyžaduje průběžnou interpolaci a extrapolaci řečeného), komunikační dovednosti- umění sdělovat svá stanoviska, přesvědčivá argumentace, selekce a integrace projednávaných tezí a antitezí

-          osvobozený od sympatií, antipatií, netečný k širším sociálním, osobnostním a dalším souvislostem případu

-          věrohodnost

Profil osobnosti soudce

-          charakteristiky typické pro soudce, státní zástupce a další experty

-          Soudci

-          Skupina rozhodujících velmi významných faktorů

-          sebejistota, sebedůvěra, rozhodnost x opak k pocitu viny, úzkosti, náladovosti

-          charakter- vnitřní morální síla osobnosti, odpovědnost, svědomitost, vytrvalost, rozhodnost x nestálost, neukázněnost

-          inteligence- bystrost, chápavost, dobrý úsudek x tupost, nízká rozumová kapacita

-          stabilita osobnosti, zralost, stálost, pohotovost x nevyrovnanost, emoční instabilita

-          sebekontrola- silná vůle, preciznost x nedodržování přijatých pravidel

-          Skupina dalších významných faktorů

-          soběstačnost, schopnost samostatně rozhodovat x závislost na skupině

-          Skupina faktorů příznivě podpůrně působících

-          konzervatismus, uznávání svěřeného x radikalismus, liberalismus

-          nikoliv plachost, ostýchavost x smělost, aktivita, dobrodružnost

-          uhlazenost, společenská pohotovost, přesná kalkulace x upřímnost, spontánnost

-          průbojnost, dominance x poddajnost

-          opatrná důvěřivost x podezíravost

-          Faktory irelevantní, neutrální

-          rezervovanost, kritičnost x přátelskost, společenskost

-          bezstarostnost x střízlivost, vážnost

-          jemnost x realismus, houževnatost

-          nekonvečnost x praktičnost, prozaičnost

-          Osobnostní předpoklady: pracovní motivace, dokonalá rétorika, technika komunikace, výslechu, asertivní styl chování, prezentace osobnosti soudce při společenském styku, technické dovednosti, fyzické, zdravotní složky osobnosti

-          Další charakteristiky: pružnost osobnosti, sebevědomí, nezávislost, hrdost

-          Statní zástupce

-          Skupina rozhodujících velmi významných faktorů

-          jako u soudce: inteligence, charakter, sebekontrola, stabilita osobnosti + nikoliv sklon k napjaté dráždivosti, popudlivosti

-          Skupina dalších významných faktorů

-          sebejistota, sebedůvěra x vina, ustaranost, úzkostnost, náladovost

-          Skupina faktorů příznivě pozitivně působících

-          soběstačnost, schopnost samostatně rozhodovat x závislost na skupině

-          sebekontrola- silná vůle, preciznost x nedodržování přijatých pravidel

-          konzervativnost x radikalismus, liberalismus

-          rezervovanost, uzavřenost x důvěřivost, bezstarostnost

-          nikoliv sklon k podezíravosti x chápání potřeb druhých, tolerance

-          Faktory irelevantní, neutrální

-          rezervovanost, kritičnost x přátelskost

-          dominantnost x poddajnost

-          bezstarostnost x střízlivost

-          smělost x plachost

-          nekonvenčnost, bohémství x praktičnost, prozaičnost

-          Advokát

-          podobný soudce, důraz na rétoriku, vyjednávací dovednosti, etickou kulturu osobnosti

(Psychologická charakteristika právníka v orgánech aplikujících právo

1) vlastnosti morální:  a) zásadovost – pevné přesvědčení, aktivní úsilí o jeho realizaci, bez ohledu na překážky (x korupce, vlastní slabost, řešení vnitřních konfliktů)

b) kritičnost – připravenost kdykoli přísně a objektivně hodnotit fakta, události, činy a projevy lidí, snaha odhalit podstatu a všechny souvislosti

                                   c) vytrvalost – překonání překážek, sledovat cíl

                                   d) sebehodnocení – v souvislosti se svěřenými pravomocemi, sebekritičnost, odpovědnost

                                   e) sebekázeň – vědomá kontrola sama sebe, vystupování, názorů, nálad, projevů

                                   f) tvůrčí přístup v rozhodování – x profesionální deformace, stereotypy

2) vlastnosti intelektuální:a) všímavost

                                   b) plasticita – připravenost získávat nové znalosti

                                   c) paměť – odborné znalosti, dosavadní zkušenosti, informace k případu

                                   d) jazyk, řeč – hlavní nástroj při jednání s občany, jednoznačná formulace- různé úrovně

                                   e) fantazie – rekonstruující, tvůrčí

Profesiogram soudce

studium spisu (20% času), projednání hlavního líčení (20-25%), vypracování soudního rozhodnutí (25%), studium spisů z dřívějších senátů (20-25%), administrativa (10-15%), školení (10%)

sociální styk:

hlavní faktory – platí obecně

dílčí faktory – mají význam jen v konkrétní konstelaci – specifické

- osobní charakteristiky obou stran – inteligence, temperament

- aktuální psychický stav a rozpoložení, vzájemný vztah a společenské postavení

- aktualizovaná role – v jaké pozici člověk před soudem stojí (svědek, obviněný), otázka povznesení se nad emoce

- věcný obsah projednávané věci (nemůže se usmát, nesmí dát najevo emoce)

- pověst z dřívějška, věk, pohlaví (u dětí je žena úspěšnější, dítě jí víc důvěřuje)

- intelekt – najít společnou řeč, aby se pochopili (nejen u soudu, notář a starý člověk)

nešvar: ironie, znevažování, zdůrazňování vlastní pracovní vytíženosti, rutina (může vést k ledabylosti))

18. Zátěžové situace (konflikt, frustrace, deprivace, stres)

frustrace – směřování k určitému cíli, ale zacílené (instrumentální) chování je blokováno překážkou – blokáda vyvolává v psychice jedince různé emotivní i fyziologické reakce počínaje emocemi (napětí, úzkost, hněv, strach) a konče utvářením trvalých osobnostních rysů (agresivita, sexuální a jiné maladaptace), těžké a dlouhodobější frustrace jsou deprivace (strádání)

formy blokády: fyzická překážka nebo akce jiné osoby, konfliktní vlastnosti osobnosti, nedostatek cílových objektů

x stres – zátěž, tlak, tíseň, ne blokáda, ale celkové zatížení psychiky, globální snížení adaptace (různé úrovně, intenzita), při prohloubení a chronickém působení konfliktu, může vést až k rezignaci

konflikt – jedna z příčin frustrace, tři typy vnější nebo vnitřní konfliktní situace v behaviorální psychologii:

a) přitažlivost – přitažlivost (apetence – apetence) – volba ze dvou libých variant

b) odpudivost – odpudivost (averze – averze) – volba mezi dvěma nebezpečími

c) přitažlivost – odpudivost (apetence – averze) – objekt současně příjemný i nebezpečný (půvabná dívka se špatnou pověstí)

frustrační tolerance = odolnost individua vůči frustraci (závisí na věku, zdraví, trvání zátěže, bezmoci nebo aktivitě, denní době, klimatu organismu), schopnost kontroly účinků frustrace, různé formy reakce: agrese, autoagrese, kompenzace (stanovení a dosáhnutí náhradního cíle), fantazie (dosažení cíle je přeneseno do světa imaginárních představ), racionalizace (nemožnost dosažení cíle je omlouvána racionální konstrukcí), bagatelizace (frustrovaný cíl je zlehčován), regrese (dospělý reaguje málem hůř jak dítě), identifikace (frustrovaná osoba se ztotožňuje s osobou frustrující), únik (od alkoholu až po sex), represe (potlačování frustrovaného motivu)

- podle reakce na frustraci rozlišujeme chování: extrapunitivní – přisouzení viny za frustraci jiným x intropunitivní – sám sebe činí odpovědným za nezdar

Burn- out syndrom (vyhoření)

-          emoční vyčerpání, citové stažení, ztráta důvěry v osobní výkonnost u osob, které pracují s lidmi

-          pocity prázdnoty, nesmyslnosti, bezvýchodnost vykonávané činnosti

-          člověk má pocit, že do své činnosti vkládá úsilí, ale výsledek je opačný než jeho očekávání

-          člověk si takový pocit, ale nemůže připustit, potlačuje jej →další nejistota, ztráta pocitu uspokojení z činnosti, kterou děláme

-          psychické symptomy: apatie, skepse, oslabení empatie, uvážlivost, odpovědnosti, netěší se na práci, na okolí jsou podráždění, netrpěliví

-          snížená imunita, pocit únavy, poruchy spánku, nechutenství, ztráta sebekontroly ve stravování

-          nejlepší obranou je prevence a stálé rozvíjení svých odborných kompetencí, mít koníčky, kterými lze nároky na psychickou zátěž vyvažovat (četba, cestování, kultura)

19. Manipulace a asertivita (přednáška)

manipulace – soubor prostředků, jichž lidé více či méně nevědomě užívají k dosažení svých sociálních cílů nebo upevnění své pozice v sociálním styku, na první pohled není patrné, oč manipulátorovi jde, manipulátorské typy:

-          diktátor – ovládá tím, že nařizuje, cituje autority, vyznamenává, kritizuje, hierarchizuje podle věku, postavení

-          slaboch – zdánlivě obětí diktátora, ale sabotuje mocenské požadavky + ustaraný, zmatený

-          kalkulátor – lže, láká, vydírá, snaha využít důvtipu k získání kontroly nad situací a lidmi

-          liána – ovládá druhé vlastní závislostí, nutí je, aby ho chránili, starali se o něj (parazit, ubrečený, chudák, věčné dítě, hypochondr)

-          surovec – hrubost, krutost, násilí, sadismus, vzbuzuje strach, obavy, tíseň (muži- ponižující, nenávistný, bezcitný lump, ženy- zmije, semetrika, Xantipa)

-          příjemný člověk – ničí druhé laskavostí, péčí, láskou, nikdy se neptá, co druhý opravdu chce, vnucovaná péče, těžko zvládnutelný- nástrojem je de facto dobro (způsobující zlo)

-          soudce – vyvolává pocit, že jsou hloupí, špatní, nekompetentní (vševěd, prokurátor, kritik, mentor, kazatel)

-          ochránce – opak liány, přehnaně pomáhající, angažovaný (matička, trpitel, obětavec, obhájce)

-          vlastník – já jsem zde pro tebe a ty mi za to musíš sloužit, jsem víc než ty, budeš- li se chtít vzepřít nebo osamostatnit, ztratíš můj podporu a staneš se mým nepřítelem

asertivita  (assero – deklarovat, klást důraz, dělat si nárok) = komunikativní schopnost, která nám dovoluje  otevřeně a s důrazem vyjadřovat pocity a adekvátně prosazovat požadavky, vřelý pozitivní postoj k druhým, respektování pocitů a zájmů, sebeprosazení, vyjádření citů, umění otevřeně a upřímně jednat s blízkými i autoritami, nenásilná pevná dovednost vyrovnání se s manipulací

- agresivní jednání – útočnost, zastrašování druhých, malý respekt k druhým,

- pasivní jednání – podřízený postoj k druhým, přehnaná závislost na názorech a reakcích druhých, nedostatečná ochrana práv

- asertivní jednání- známka celkové osobnostní a sociální vyzrálosti, respektování druhých, nedostatek vede ke konfliktům

deset základních asertivních práv:

-          má právo sám posuzovat své chování a být za něj odpovědný

-          mám právo nenabízet omluvy ospravedlňující mé chování

-          mám právo posoudit, zda a nakolik jsem odpovědný za řešení problémů druhých

-          mám právo změnit svůj názor

-          mám právo dělat chyby a být za ně odpovědný

-          mám právo říct „nevím“

-          mám právo být nezávislý na dobré vůli ostatních

-          mám právo dělat nelogická rozhodnutí

-          mám právo říct „já ti nerozumím“

-          mám právo říct „je mi to jedno“

asertivní techniky:

a)      poškrábaná gramofonová deska- mechanické opakování požadavku (6x a odchod)

b)      negativní aserce – souhlas s kritikou bez omluvy, setrvání v pozici člověka, který má právo chybovat, čerpá se z chyb

c)      selektivní ignorování – bez komentáře, ale bereme na vědomí, pomáhá zvládat vyhrocené konfliktní situace

d)     sebeotevření – pozitivní i negativní informace o naší osobě

e)      volné informace – identifikujeme i to, na co nejsme tázáni, podněty pro další rozhovor, navození důvěry mezi klientem a právníkem

f)       přijatelný kompromis- vyžaduje osobní zralost a zkušenost, zvažují se zájmy druhých, nabízí se řešení, která mohou přinést uspokojení oběma stranám

g)      negativní dotazování – zpřesnění kritiky, konstruktivní kritika k objasnění situace

h)      otevřené dveře – souhlasíme s pravdivými částmi destruktivní kritiky, velká šance, že manipulátora vyčerpá a odradí od další manipulace

účinky asertivity: behaviorální (odoláme manipulaci), kognitivní (přehodnocení věci), humanistický (změna vztahu k sobě, zvýšení sebevědomí), nutnost přesvědčení o tom, co chci – pozice vítěz-vítěz

iniciační asertivita- pokud směřuje od inicující osoby k druhým, aby je dovedla k účinné komunikaci

reaktivní asertivita- asertivní dovednost využita jako odezva na něčí jednání nebo chování

typy asertivity (Medzihorský)

-          základní- dovednost upřímného a bezprostředního vyjádření pocitů a hodnocení skutečnosti

-          empatická- vyžaduje rozvinutou schopnost vcítit se do pozice ostatních

-          eskalující- pokud není splněn požadavek, je jeho splnění vyžadováno naléhavějšími prostředky

-          konfrontativní- využívá se k nápravě tam, kde nejsou splněny naše oprávněné požadavky nebo jsou porušována předem dohodnutá pravidla

20. Osobnost a psychické poruchy

WHO – lidské zdraví je stavem psychického, sociálního a fyzického blaha, duševní normalita:

a) norma ideální – nejstarší (antika), dokonalost ve všech směrech

b) kolem statistické průměrné intenity – nejvyšší počet jevů

c) funkcionální pojetí normálu – to, co mi pomůže splnit účel

d) subjektivní definice – podobá se statistické

základní duševní poruchy:

1) neurotické poruchy – neurózy (poruchy)

epidemiologie – pětina veškeré populace, u žen dvakrát častěji

příčiny: herditální (dědičné) předpoklady, osobnostní rysy, konfliktní situace, jednorázové události

znaky: emocionální problémy a chronický pocit úzkosti = anxiety, tělesné příznaky

členění neurotických poruch podle převažujících příznaků: neurastenický syndrom, úzkostné neurózy, fobické neurózy, nutkavé neuroźy, hysterické neurózy, Freud, Kretschmer, hysterie – dočasná fyzická indispozice psychického původu

americký systém člení úzkostné poruchy na:

a) fobické poruchy – silné, trvalé, neodůvodněné strachy z předmětu či situace – agorafobie, sociální fobie, prosté fobie

b) úzkostné stavy – panická porucha (neočekávané nápady masivní panické úzkosti), generalizovaná úzkostná porucha (dlouhá všeobecná úzkost), obsedantně kompulzivní porucha (vtíravé představy)- obcese – myšlenka, kompulze – rituál

c) posttraumatická stresová porucha – navracející se bolestné prožitky

d) atypická úzkostná porucha,dissociativní (koverzní)

zážitkové poruchy, jsou revesibilní, špatné ochranné mechanismy

právně aplikační význam neurotických poruch – prakticky nulový, oslabení výkonu paměti, pohotovosti, postřeh, koncentrace (řízení, nedbalostní delikty)

trestněprávní význam – zhodnocení, poznávací aovládací schopnosti zůstávají zachovány, výjimka u velmi hlubokých poruch, za trvale nepříznivého stavu a výjimečných podmínek deliktu

neurotický jedinec má potřebu uznání, pozice obětního beránka, neurotická delikvence vzniká z pocitu viny

2) specifické poruchy osobnosti: sociopatie – antisociální porucha osobnosti – psychopatie

podivínství, při slabší intenzitě – anomální osobnost, při rozvinutí osobnost akcentovaná – psychopatická (vznik pojmu ve 30. letech 19. stol. za účelem trestně právních procesů), 5-15%, 7x více muži

příčiny – konstituční předpoklad, mozek nezletilého dítěte, nezájem a nedůslednost rodičů

zvláštní skladba osobnosti, specifická disharmonie jednotlivých složek osobnosti, kterou provází především změněná oblast emotivity, nezralost charakteru a vůle, vliv dispozic, dětství... – biologické i sociální činitele

Němec – primární a sekundární psychopatie, klasické – agersivní, protisociální, recidiva

epidemiologie psychopatie: 5-15% populace, není duševní choroba, ne nutně spojení s poruchami intelektu

- nestálá (střídání povolání, aktivit), nezdrženlivá (okamžitý zájem), výbušná (explozivní), paranoidní (vztahovačná), fanatická a hysterická (strhávání zájmu na svou osobu, vyžadování lítosti či chvály)

- sociopatie – sociální pruchy osobnosti – dissociální porucha osobnosti – angloamerická škola – opakované porušení norem, neučí se ze zkušenosti, nemá smysl pro odpovědnost, ne smysluplné vztahy, mravní cit, kontrola impulzů, trest ho nemění, emočně nezralý, ne pocit viny, orientace na sebe, špatné známky

další specifické poruchy osobnosti:

-          paranoidní porucha – trvalý sklon pokládat ostatní za nepřátele, podezírat je, nezdravě soupeřit

-          schizoidní porucha – odklon od trvalých citových vztahů, samotářství, fantazie, oploštělá afektivita (jsem schizoid, nemůžu slzy vydojit)

-          emočně nestabilní porucha – sklon k neuváženému impulzivnímu jednání

-          historiónská porucha – touha po pozornosti, sebedramatizace, zájem o vlastní osobu

-          anankastická porucha – snaha o udržení sytému, řádu, přehnaná strnulá pečlivost

-          narcistická

právně apliakční význam: odpovědnost většinou zachována – není duševní porucha (specifika, závažnost, okolnosti), nemá vliv na snížení poznávacích a ovládacích schopností, není důvod ke snížení příčetnosti

3) psychózy – závažné psychické poruchy

neurotik ví a vadí mu to, psychotik je přesvědčen, že ví, ale vůbec mu to nevadí

doprovázeny závažnými  a ochromujícími poruchami psychických funkcí, návaly psychotického chování

-          náhled na realitu je patický a neadekvátní, ovlivnění bludy, poruchy nálad a vědomí

-          hluboký a neodpovídající postoj k vlastní osobě a její aktivitě, chybí uvědomění si poruchy

příčiny: endogenní (vnitřní) – genetické a konstituční zvláštnosti, exogenní faktory – somatogenní (tělesné trauma, infekce), psychogenní a sociogenní (kalamita, vztahy)

epidemiologie: 2,5%

a) schizofrenie – kvalitativní poruchy myšlení a poruchy obsahu myšlení (inkoherence, bludy), poruchy vnímání a emocionality, typické je obrácení do vlastního světa – autistické tendence, sklon k excesům, nestabilitě, náhlé aktivitě

            aa) prostá (simplexní)

            ab) hebefrenická

            ac) paranoidní

            ad) katatonická

právně aplikační význam: verbální a násilné delikty, ovládací a rozpoznávací schopnosti těžce narušené

b) maniodepresivní psychóza (bipolární afektivní psychóza, cyklofrenie) – afektivní poruchy

cyklicky se  opakující patické poruchy nálad – manické a depresivní + poruchy vůle

monocyklický průběh – lze určit jen jednu fázi, mezi nimi i stadium remise – nemoc se neobejvuje

depresivní fáze – suicidiární sklony, masivní halucinace, bludy, manická fáze – společensky nepřijatelné chování

c) trvalé poruchy s bludy:

ca) paranoia – dlouhodobá porucha s bludy, častější u mužů, nemocný má bludy za reálné, netrpí halucinacemi, ani poruchami intelektu – paranoia persekuční (bludy pronásledování), kverulační (stšžovatelství, sudičství), emulační (žárlivecké bludy), inventorní (vynálezecká paranoia)

významně snížené až vymizelé ovládací a rozeznávací schopnosti, soudní ustanovení opatrovníka  a zbavení způsobilosti k právním úkonům, řídké, vážné

cb) parafrenie – u žen v období menopauzy a po ní, symptomy paranoidních poruch, ale nedochází k rozpadu osobnosti, tělové a sluchové halucinace a paranoidí bludy, těžce počkozené rozpoznávací a ovládací schopnosti

alkoholické halucinózy (měsíce, přechází do schizofreni), paranoidní alkoholická psychóza (žárlivecké bludy), alkoholická demence (dlouhodobé pití piva), alkoholická degradace osobnosti (opuštění původních hodnot)

21. Abúzus alkoholu, alkoholismus, poruchy vyvolané požíváním alkoholu

příčiny: dědičnost – jednovaječná dvojčata jeví sklony k závislosti obě, u dvojvaječných je to asi 30%, v těle přítomnost dopaminového receptoru, sociální prostředí – děti přejímají vzorce chování

pohled (koncept) morální – postoj ke zneužívání alkoholu v dimenzích špatné x dobré

koncept alkoholismu jako nemoci, ekologicko-sociální regulace jevu – širší snahy o pochopení alkoholismu - Jellinek – 30. – 40. léta 20. stol. - teoretické rozdělení abúzu = škodlivé užívání návykové látky, dochází k tomu příliš často, příliš mnoho, v nevhodných situacích, typy abúzu alkoholu (1960):

a)      alfa – pomáhá rozpouštět úzkost – anxiologický účinek, řešit vnitřní konflikty, nemusí být spojeno se závislostí

b)      beta – ještě není spojen se závislostí, socio-kulturní abúzus, zneužíván při kulturních příležitostech (narozeniny, párty)

c)      gama – 0,5 promile, závislost – nejsou schopni kontrolovat další příjem alkoholu – poruchová kontrola

d)     delta – chronická subintoxikace – v krvi stále alespoň trošku alkoholu, kdyby přestali doplňovat hladinu, jsou ohroženi nějakou poruchou

e)      epsilon – kvartální pití – masivní pitky, pak se vrací zpět do práce a za čas znovu masivní pitky, zde už se jedná o člověka závislého

čytři stadia alkoholismu= postup kariéry pijáka v syndromu závislosti

a) iniciální – lidé řeší své problémy, nebývají opilí

b) varovná – prodromální 

c) rozhodná – kruciální – nedokáže si říct, že už si nedá

d) terminální – konečná – člověk pije cokoli a kdykoli

kdy se jedná o alkoholismus – syndrom závislosti – silná touha po látce, abstinenční příznaky, zvyšování dávek, které způsobují stejný účinek, člověk se přestává věnovat svým zálibám, veškerý čas mu zabírá požívání alkoholu, pokračuje v pití i přesto, že je to pro něho osobně, finančně, rodinně, pracovně atd. škodlivé; jsou-li splněny tři z těchto podmínek, může se jednat o závislost, závislost se u mladistvého vyvíjí od 3 do 5 měsíců, u dospělého 15 let

opilost = ebrieta:

a) prostá – excitační stadium – alkohol má vliv na zlepšení nálady, vybuzení apod., stadium narkotické – utlumenost, stadium aspiktické – útlum tělesných funkcí, především dýchání

b) komplikovaná – kvantitativně změněna nálada, člověk je jako vyměněný, má jiné reakce, bývá podrážděný, výjimečně se uvažuje o snížení příčetnosti

c) kombinovaná – člověk požil léky a alkohol, příčetnost se posuzuje individuálně

d) patická – chorobná – kvalitativně změněná, abnormní, krátkodobá psychická porucha, mrákotný stav, nemožnost ovládat své činy, neodpovídá za své jednání, do takového stavu se člověk dostane tak jednou za život

psychické poruchy spojené se zneužíváním alkoholu:

1) psychotické – výrazná porucha vnímání, myšlení a vědomí

a)      delirium tremens – zrakové a tělesné halucinace, u lidí, kteří mají problémy s alkoholem, dezorientován místem, časem, ale ne svou osobou, tremens-tremon-třes, poruchy paměti, končí naprostým vyčerpáním

b)      Korsakovova psychóza – některé věci vypadnou z paměti – dezorientace místem a časem, nedostatek si uvědomuje, stydí se za něj, doplňuje to konfabulacemi – to, co si do vzpomínek rychle dosadí, si nezapamatuje

c)      alkoholická halucinóza – sluchové halucinace, hlasy protikladné (výborně, hodně toho vypiješ x měl bys přestat s pitím), hrozba, že to přejde do schizofrenie

d)     paranoidní alkoholická psychóza – bludy – poruchy myšlení, přesvědčen o nevěrnosti partnera, žárlivecká psychóza, uvědomuje si svou závislost a že ho partner asi nechce, toto trvá roky – i když už člověk abstinuje

2) nepsychotické

a)      alkoholická demence – hl. u žen, které dlouhodobě pijí pivo, ztráta intelektu, 10-15 bodů

b)      alkoholická degradace osobnosti – opouští vztahy, vše, co pro něj mělo hodnotu

22. Zneužívání drog. Forenzně psychologické aspekty nealkoholové toxikomanie (+ Prostředky ovlivňující psychické stavy)

návyková látka – přírodní, syntetická, různá délka trvání závislosti – individuální (heroin a opiáty – 50% se stane závislými, u alkoholu 5%)

stavy: akutní intoxikace

škodlivé užívání – dříve abúzus

syndrom závislosti

odvykací stavy – abstinenční syndrom

rysy závislosti – chorobná touha, tendence stupňovat dávky, aby byl účinek stejný, člověk vykazuje známky fyzické a psychické závislosti – vytvořím si potřebu, např. manipulovat cigaretou, ale tělo ještě nemusí být závislé

příčiny: a) osobnostní předpoklady – neurotici, psychopaté – známo od 50. let 20. stol. - osobnost sociopatická –

budoucí, náchylnost k drogám, fyzická porucha – pomáhá si drogovou berličkou – 80. léta – zneužívání léků proti bolesti (u nás)

b) sociální příčiny - Age of Limits – věk omezení – všichni jsme v komplikované sociální struktuře postaveni před to, abychom bez problémů fungovali – daně, formuláře atd. – člověk je ohrožen tím, že společensky neobstojí, dostupnost drogy – toluen – nejdostupnější a nejlevnější, prostředí – potřeba výkonu, společenské tlaky na úspěšnost

c) faktory podnětové – stresová situace, módní vlna v oboru – kokain v modelingu

členění drog na měkké a tvrdé: marihuana, hašiš, kokový čaj, čaj, káva – měkké drogy x ostatní jsou drogy tvrdé – včetně alkoholu, povzbuzující drogy, utlumující drogy, halucinogenní drogy - částečná i úplná neschopnost ovládat jednání, LSD

prostředky ovlivňující psychické stavy a procesy: konopí (hašiš – pryskyřice květů + marihuana - listí), opiáty (mák setý – euforie) – izolace morfinu (čistou formou je morfium), alkaloidy kodein, papaverin, heorin (flash), halucinogeny – LSD (námel), kokain (keř koka), alkohol, léky – barbituráty, trankvilizéry (uklidňující), amfetaminy (stimulanty)

hodnocení z trestně-právního hlediska – byla intoxikace prostá jednorázová?, šlo o projev závislosti?

- tam kde je potřeba plánování, motoriky apod. není pravděpodobné, že by byly sníženy ovládací a rozpoznávací schopnosti, těžce závislý je z hlediska společenského fungování zcela degradovaný, trochu se zvyšuje věk toxikomanů, v souvislosti s trestnou činností stíháno 95 osob, ½ byla závislá na pervitinu a ½ na heroinu

23. Socializace osobnosti a právo, Sociální učení

= proces vyvíjení osobnosti z organismu, ovládaného biologickými zákona, a která se orientuje v lidském prostředí, účelově zaměřuje k cílům, navázání citových vztahů, sebeuvědomění,

hlediska:

-          fylogenetická socializace – polidšťování a zespolečenšťování lidí v průběhu vývoje

-          ontogenetická socializace - nabývání lidských a společenských znaků u jedince od narození – sociogeneze

socializace zahrnuje vrůstání do společenské kultury, učení se způsobům chování společností akceptovaných, přizpůsobování sociálním rolím, zvnitřňování hodnot, norem, adaptace na normy

základní otázky – jak reaguje na sociální prostředí, jak reguluje vůči němu své chování, jak se krystalizuje jeho osobnost

sociální učení:determinovaná činnost, učení v sociálních situacích, proces osvojování sociálních zkušeností, norem, hodnot a rolí, nejvyšší druh vědomého učení

čtyři druhy – verbální, sémanticko-paměťové, myšlenkové a sociální

- druhy v sociální psychologii:

a)      sociální posilování – závislost chování na vnitřních potřebách a motivech, představa očekávané reakce jako prostředku k dosažení cíle – negativní posilování (trest) x pozitivní (odměna) – hlavní formy odměn a trestů jsou citové reakce druhých – odmítání nebo schvalování chování;

i v právní normě – význam výše sankce, shoda s veřejným míněním a právním vědomím

b)      kanalizace – specifické způsoby uspokojování potřeb – rozdílnost kultur, spojení potřeby se specifickou cestou jejího uspokojení, vytváření návykového uspokojování potřeb (role společenských i právních norem, právo stanoví řadu forem uspokojování potřeb, stanoví hranice, v nichž je možné jednat, ale často také stanoví, jakým druhem chování je možno uspokojení potřeb dosáhnout)

c)      sugesce – vybudovaná na prestiži druhé osoby= nekritické přijímání toho, co druhý, kdo prestiž má, říká nebo dělá, zvláštní způsob ovlivňování jedné osoby druhou, učící se přejímá bez dalšího zdůvodňování příkazy a zákazy svého „učitele“ díky akceptaci jeho autority, podmínkou bývá sympatie – důležité je splnění očekávání, v souvislosti s tím – citová nákaza – stoupá se sílou emocionálního zdroje – emocionální přenos (děti, dospívající)

d)     napodobování – nejjednodušší, méně aktivní, spontánní, převážně neuvědomělý typ sociálního učení, přebírání úkonů a činů od jiných, modelování vlastního chování podle chování druhého, usnadněna společenským stykem, imitace vzorů, k nimž má jedinec silně vyvinutý emoční vztah, nejčastější, pokud člověk nemá vypracované stereotypy odpovědí na typické situace, často vede k porušování práva u pubescentů a adolescentů

e)      identifikace – celkové ztotožnění se vzorem, vžití se do jeho role (dítě si hraje na maminku, učitelku), na vědomé abstrakci je založena identifikace s ideálem – zobecnění konkrétních vzorů, významná u pubescentů

f)       přesvědčování – vyšší formy sociálního učení, metoda ovlivňování, založená ne verbálním i neverbálním působení člověka cestou racionální logické argumentace, předpokládá se dobrovolnost, zainteresovanost, aktivní spoluúčast přesvědčovaného, úspěšnost spočívá ve způsobu prezentování argumentů, využití metodiky interogativního přesvědčování (vhodné formulování a kladení otázek), zaměření na dosažení schvalujících odpovědí, uplatnění apelů, využití indirektního působení (bagatelizací vtipem), využití intervenujících vlivů (posilování, konstruktivní hádka), spojení logické argumentace, původnosti (přesvědčit druhého, že názory, k nimž byl doveden, jsou jeho vlastní)

24. Motivační působení práva

motivační proces – motivační chování je charakteristické tím, že:

- dochází k pocitu nedostatku

- vše je hodnoceno z hlediska toho, co osobnosti chybí

- pozorovatelná činnost směřuje k získání předmětu

- uspokojení potřeby je žádoucím cílem jednání

- stav nasycení potřeby je finálním výsledkem

za východisko lze považovat objektivně danou potřebu, motiv (pohnutka – vnitřní psychický stav organismu, prvotní hybatel) – zájem- zaměřenost – role hodnotové orientace – ovlivní cíl – poslední motivační proměnnou – naplňuje smysl procesu, nastává rovnovážný stav organismu

jádro motivace osobnosti – realizace u základních potřeb, podněty, motivační síla, hodnota

nepřímým ukazatelem potřeb jsou zájmy – motivační dispozice s těsným vztahem k potřebám a aktuálním hodnotám a postojům – tři stránky:        obsahová – předmětná (zájem o něco)

                                   citová (náklonost k něčemu)

                                   snahová (úsilí o aktivizaci směřující k dosažení cíle)

klasifikace motivů:

a)      dle vzniku: primární a sekundární – podmíněný vznik v průběhu sociálního vývoje

b)      dle zaměření – vnitřní (impuls – motivy spjaté s příslušným jevem, ryze subjektivní charakter) a vnější (podnět – spojené s předmětem činnosti – odměna, trest)

c)      podle stupně vědomí – uvědomělé a neuvědomělé

d)     z hlediska časových vlastností – sporadické (spojeny s nahodilými jednorázovými situacemi) a trvalé (periodické opakování úkonů - zafixování)

e)      podle znaménka – pozitivní (apetitní) a negativní (averzivní – i právní normy)

f)       dle projevu motivů  - donucující (uspokojení aktuálních potřeb) a lákavé (uspokojení potenciálních potřeb)

g)      dle složitosti motivů – jednoduché a komplexní (hlad x studium)

právní normy a proces motivace: motive vytváření práva byl strach subjektu před společností (negativní) x potřeba moci, sklon k soužití (pozitivní motivace) – motivační působení právní normy:

-          motivační faktory pozitivní nebo negativní – pomyslné ideální potřeby, hodnoty – uspokojení aprobovaným způsobem – pozitivní motivace + možnost zabránit realizaci společensky nežádoucích potřeb – negativní – psychologická překážka

-          motivační faktory přímé nebo zprostředkované – přímé – preambule, zásady, normy deklaratorní, pozitivní sankce, právní záruky zákonnosti

25. Psychologie výslechu a výpovědi. Obecné otázky psychologie svědecké výpovědi

výslech svědka - jeden z důkazních prostředků (indicie, stopy, listiny), nezastupitelný význam, podléhá hodnocení soudu – věrohodnosti

extrémní názory na věrohodnost svědka s pohledu psychologie: SSSR od 30. let – hlavní důkazní prostředek (nejdůležitější doznání) – typické pro nedemokratický režim – využívá psychické manipulace, anglosaská škola – zcela podceňovali, svědek je nedůvěryhodný

- očitý svědek = přímý účastník události (pozoroval, slyšel) x - svědek z doslechu = nepřímý

3 základní faktory:     a) smyslové vnímání

b) zapamatování a vybavení si vzpomínky - paměť

c) reprodukce – vyjádření vzpomínky

podmínky, za nichž se uskutečňuje vnímání:

- fyzikální = podnětové – akustický, optický, chemický, termický atd. ráz – co upoutalo pozornost člověka

- fyziologické – úroveň smyslových funkcí, různé defekty (barvoslepost, krátkozrakost, nahluchlost) – vyšetřovací pokus: akustická zkouška (trestní řád §104c - rekonstrukce), znalecký posudek: odborné lékařské vyšetření

- subjektivní – nejširší, stav pozornosti, selektivnost vnímání, zaměřenost, sklony, emoce („strach má velké oči“), sugestibilita (ovlivnitelnost dotyčného), zdravotní stav

a) pragmatická zaměřenost – člověk vnímá především to, co je nutné pro jeho život, pro jeho práci, pro uspokojení jeho potřeb (5-8), člověk se na něco zaměřuje jako na věc hlavní (figura), na něco jako na věc vedlejší (pozadí), roli hrají i životní názory a postoje

b) právní zaměřenost – to, co je právně relevantní, je důležité vyvarovat se předpojatosti

vnímání za mimořádných podmínek

a) nejproblematičtější jsou údaje časové a prostorové - čas se člověk učí – malé dítě nemá pojem o loni a letos

rozdělování času na určité úseky, trvání dějů – iluzivní působení času a subjektivní vnímání času – posloupnosti dějů – zajímavá činnost -> čas běží rychleji, když vzpomínáme na uplynulý čas v minulosti, doba nevyplněná činností se nám zdá krátká, vyplněná činností se nám zdá dlouhá, tedy přesně naopak, než jak vnímáme čas v přítomnosti (dlouhé čekání na autobus se hrozně vleče, zajímavá činnost – čas rychle plyne) – nejlépe 5-10min, vnímání posloupnosti dějů, které proběhly

b) odhad prostoru, výšky, vzdálenosti - vertikální vzdálenosti bývají přeceňovány, v odhadu hraje roli cvik

c) odhad rychlosti – nejnepřesnější, dosti nespolehlivé x řidič z povolání - šíře vozovky, velikost vozidla, vzdálenost svědka od vozidla, hluk, okolní kulisa (dálnice, obec)

d) vnímání verbálního projevu – odklon aktivní akustické pozornosti (oscilace, fluktuace) - zachycujeme i z intonace a gestikulace, to ale může slova zkreslit, emoce, vyšší tóny se zdají hlasitější, lépe postihneme řeč, která je nám blízká, řeč známého člověka než neznámého

paměť: bezděčné x záměrné, proč a jak si člověk určitou věc zapamatoval, problém reprodukce zapamatovaného – každý svědek nám chce totiž říci také to, co si o tom myslí, nejen, co vnímal, ale i to, co se domnívá

kladení otázek – tak, abychom úsudkům nedávali velký prostor, možnost monologu – svědek souvisle vypoví

sémantika – jak svědek chápe význam slov („houby z lesa přinesla“ – otázka falešného úsudku); slang

proces utváření svědecké výpovědi:

1) získání, nahromadění a zpracování informací svědkem – právní releavci zjistí až později, úsudek se vytváří v době vnímání (odhad přítomnosti) a v době vzpomínky (vzpomínkový odhad) – na odhad působí situace, stav svědka, věk, zkušenost, cvik, profese, vztah k události, tendence zaplnit mezery – vytvořit logický sled

2) vštípení, uchování a přepracování informace svědkem – promyšlenost činnosti svědka, paměť, slovní formulace, opakovatelnost vjemů, fantazie, čas, reminiscence – za příznivého sledu událostí se může vybavit zapomenuté

3) reprodukce, slovní formulace a předání informace svědkem – vybavený zážitek není prostou kopií původního – zapomínání, klamné vzpomínky, přesnost

4) příjem, přepracování a procesní zachycení informace – neschopnost právníka, nevhodné prostředí, nedostatky v komunikaci, nevhodný způsob zachycení informací

26. Obecná a specifická věrohodnost svědecké výpovědi. Příčiny svědecké lži

obecná věrohodnost – vztahuje se k určité osobě a vypovídá, zda je tato osoba schopna přiměřeně věrohodné výpovědi, což znamená, zda má dostatečné kognitivní schopnosti, popř. další relevantní vlastnosti osobnosti – události správně vnímat, uchovat v paměti a reprodukovat bez zkreslení, aby byly výpovědi v souladu se skutečností

specifická věrohodnost – vztahuje se k určité konkrétní výpovědi, zjišťujeme, zda tato výpověď odpovídá skutečnosti

otázka – spadá posuzování specifické věrohodnosti též do kompetence psychologa? - nakolik výpověď splňuje psychologická kritéria věrohodnosti, nakolik je svědek motivován a vybaven podat pravdivou výpověď (znalecké posudky na zjištění ne/příčetnosti – dva psychiatři)

kdy je to důležité – svědek je současně oběť (zejména u sexuálních deliktů)

příliš mnoho svědků a jejich výpovědi se příliš rozcházejí, tvrzení proti tvrzení

vlastnosti osobnosti a poruchy, kdy je obecná věrohodnost snížena:

-          závažné duševní poruchy - psychóza, demence, mentální defekty – změněné vlastnosti paměti, vnímání (těmto

výpovědím se nevyhneme, např. jedná-li se o oběť)

-          staří lidé – hrozí už určitý stupeň demence – choroby ve stáří, stařecká demence

-          histrióni – oploštělost citová, navenek emotivní, bájivá lhavost

-          zneuživatelé psychoaktivních látek

na co se zaměřit při posuzování specifické věrohodnosti:

1. obecné aspekty:      a) logická struktura

b) přirozenost

c) množství detailů

2. obsahová stránka   a) zakotvení v kontextu

b) popisy interakce

c) reprodukce konverzace

d) neočekávaná komplikace během incidentu

3. zvláštnosti obsahu: a) neobvyklé detaily

b) nadbytečné detaily

c) přesně sdělované, ale chybně pochopené detaily

d) vnější příbuzné asociace

e) vylíčení vlastního psychického stavu

f) zmínky o psychickém stavu přisuzovaném pachateli

4. aspekty, které se vztahují k motivaci:        a) spontánní opravy

b) přiznání mezery v paměti

c) uvádění pochybností o vlastní výpovědi

d) sebeobviňování

e) omlouvání pachatele

f) detaily specifické pro delikt

nejčastější motivace svědecké lži:

(lež = nepravdivý výrok, jehož nepravdivosti si je člověk vědom)

- nedůvěra v cokoli, zlomyslnost, nenávist ke státu, politikům atd. = resentiment

- zášť a předpojatost vůči tomu, proti komu vypovídá

- falešná kolegialita – stejné bydliště, pracoviště, profese

- lhostejnost k věcem veřejným: „nic jsem neviděl, nic jsem neslyšel, do ničeho nechci být zapleten“

- osobní zainteresovanost na projednávané věci (možný majetkový prospěch, ziskuchtivost)

- osobní odpovědnost – jsem do toho taky namočen, nebudou mě podezřívat?

- přátelské, příbuzenské vztahy

- zaplacený svědek (např. u dopravních nehod)

- touha po svědecké slávě (starší, osamělí lidé, histrióni)

- strach před pomstou (organizovaný zločin)

27. Vzpomínkové chyby a mezery

klamné vzpomínky = vzpomínkové chyby:

1) uvědomělá vzpomínková mezera – mám to na jazyku, vidím, kde to bylo na stránce, ale nevybavím si (situace u zkoušky), čím víc se na to upínáme, tím spíš si nevybavíme, u starších lidí třeba vybavování si jména

2) neuvědomělá vzpomínková mezera

a) prostá – člověk si neuvědomuje, že mu z paměti něco vypadlo, je přesvědčen, že nám řekl všechno; u dalšího svědka si můžeme myslet, že fantazíruje

b) vyplněná jiným obsahem – např. ze zkušenosti – „auto vždycky zpomalí, když jede do křižovatky zleva“

3) časový přesun vzpomínky – člověk reprodukuje sled zážitků v jiném pořadí, než jak se to ve skutečnosti stalo, např. má představu o logické posloupnosti dějů

4) částečná obsahová záměna vzpomínky – část vzpomínky vypadne a je zaměněna vzpomínkou na jinou situaci

5) obsahové rozšíření vzpomínky – vyšperkované fantazií, hystrióni, děti

6) snové vzpomínky - chorobné

28. Zvláštnosti subjektů jednotlivých případů z hlediska psychologie výpovědi (děti, mladiství, staré osoby)

hodnocení vnějších projevů při setkání (přizpůsobení věkovým, zdravotním a dalším dispozicím):

-          psychomotorika (grimasy, tiky)

-          výraz očí (údiv, zájem, tupost)

-          reaktivní chování (smích, pláč)

-          pohyby rukou (pěsti, okusování), nohou (dupání), těla (strnulost, poposedávání)

-          hlasové projevy (šepto, nadávky)

děti, nedospělci:kojenec, rané dětství // předškolní dětství (práce pro zkušeného psychologa), školní dětství, puberta, adolescence, obtížnost souvisí s věkem, intelektuální a sociální úrovní

vnímání: snadno a rychle podléhají bezprostředním dojmům, závisí na zálibách, potřebách, pozornost bezděčná, nepřesná, neúplná, vnímá méně prvků než dospělý (2-3), citová prosycenost zážitků

- mohou být překvapeny detailem, který dospělým uniká, zájmy se liší od dospělých, vnímají nové a neobvyklé věci

- špatné údaje v časech, stáří, mechaničnost převažuje nad logikou, zlomkovitost výpovědi

- holčičky si lépe všímají vztahů, chlapci např. aut

- fantazírování, lhavost je porucha chování:

a) lež účelová – pomsta,

b) lež obranná – i když se matka o dítě nestará, ono vypoví, že ano, protože si to nepřipouští – zamlčení, i pasivní – nalhávání příznivé situace (týrání, domácí vtzahy)

             c) lež zmanipulovaná rodičem – např. při rozvodovém řízení, chyba výchovy – přikrášlování skutečnosti apod.

sugestibilita – ovlivnitelnost – snadno, s věkem klesá, snadněji děti pasivní se sníženou sebedůvěrou nebo málo kritické a velmi afektivní

hodnocení věrohodnosti výpovědi dítěte: (Gorthe)

- výrazy, které by samo od sebe nemohlo použít (sexuální, slangové)

                        - při opakování stále podrobnější (stále vymýšlí nové detaily)

            - stejný způsob vyjadřování při výslechu více dětí -> psychická nákaza (aféra na dědině, povídají si o tom mezi sebou, co slyší od dospělých), nápodoba, citová nákaza

                        - nepravda a výmysl mají vždy logické mezery, § 102 trestního řádu – hl.: výslech neopakovat

                        - u výslechu pedopsycholog, pedopsychiatr, mohou být přibráni i rodiče, pokud to věci prospěje

jak klást otázky dětem při výslechu:

                        - dokonalá příprava, použití pojmů s ohledem na věk dítěte, aby neměly sugestivní ráz

                        - v co nejmenší míře, využívat dětské spontánnosti

                        - nesugestivním hlasem – chce být pochváleno, když mu dáte najevo, co chcete slyšet, klidně si                         navymýšlí, když se ptáme nepříjemně, odpoví rychle něco, aby to mělo za sebou

                        - odpovídají-li ano/ne – zavádějící, s tím se nesmíme spokojit, nemůžeme-li dostat víc, nenaléhat,                         začalo by si vymýšlet

stáří: oslabení funkce zraku (krátkozrakost, barvoslepost), nahluchlost – společenská izolovanost

- neschopnost zapamatovat si nové skutečnosti, nesnadná asociace obličejů a jmen, stařecká svéhlavost, ztráta pohotovosti, myšlení, bystrosti, odpor k novému, snížená soudnost, rádi vlastní úsudky

- obšírnost, ulpívavé a zabíhavé myšlení – nutnost taktu

- změna osobnosti, povahy (ješitnost, egocentrismus, panovačnost, úzkostlivost)

zvýšená míra sugestibility

persenium – mladší starší věk (dnes již senilní, presenilní ne – starší dospělý věk) - syndrom vyhoření v profesi, ztráta vůle, motivace, roste neurotická aktivita

choroby:          psychózy – parafrenie, stařecká demence

                        vaskulární demence

                        Alzheimer (50% demencí), více ženy 2-3%, tři stadia

trestné činy starých lidí: drobné krádeže, výtržnosti, pohlavní zneužití, voyaerství, hazardní hry

+ nemocní, postižení, sociálně vadní

zvláštnosti výpovědi poškozených – charakter újmy, u poškozených na zdraví zvýšena aktivita psychických projevů (snaha o zadostiučinění), u poškozených majetkově či morálně záleží na subjektivním prožívání újmy – dynamiky prožívané újmy:          fáze náhlé změny – uvědomění si škody, překvapení

                        fáze adaptační – smiřování s újmou

                        fáze duševní dekompenzace – oživení počátečních stavů

                        fáze pasivní adaptace a rezignace – netečnost, lhostejnost, bagatelizování

29. Psychologické aspekty soudního líčení (interakce, komunikace a percepce)

1) sociální percepce – pochody poznávání druhých

nejen prosté vnímání, ale i hodnocení – subjektivní – halo efekt .- nápadný rys, kterým se necháme unést, první dojem

logická chyba, sociální předsudky – v rámci skupin, rasové, nacionální

- autostereotypy – tam, kam náležím

- heterostereotypy – vůči ostatním

kognitivní referenční rámec – při dlouhodobé specializaci, konverzační křivka – prostě, jako

protipřenost – převádí do situace své problémy

důsledky: chybné nastavení, selektivní přijímání informací, teleologický výklad, efekt očkování – jednostranné argumenty (předem i protistrany), zákony?

2) komunikace – způsob sdělení informací – forenzní komunikace – rozhovor x výslech – postavení aktérů není rovnocenné, dva základní komunikační systémy:

- expresivní = neverbální (emoce) – mimika, proxemika, haptika, postura, pohled – neovládáme zornice

- sémantický = verbální – kladení otázek

patogenní komunikace – projevy spojené s neurózami, psychózami

- histriónská osoba – afekt, poutání, pozornosti, teatrálnost, změna tématu rozhovoru

- obsedantní, fobické poruchy

- úzkostně neurotické obavy, že nezvládne situaci

- depresivní, paranoidní, asociální poruchy – zvýšená agresivita

3) interakce – vzájemné působení a ovlivňování

demonstrování – objasňování, příklad, přesvědčování, zákaz sugesce a donucování

30. Psychologické aspekty (kvalitního) právního rozhodování, zejm. rozhodování soudce

psychologické předpoklady kvalitního rozhodování:

a) důvěryhodnost – pochopení občana, kladné emocionální zaměření

b) navázání vzájemného kontaktu – empatie, závislost na prostředí, způsob vystupování a zevnějšek

c) autorita – ex offo - prestiž orgánu, pravomoce, kolísá podle druhu orgánu + získaná autorita

31. Technika výpovědi. Kladení otázek. Sugestibilita vyslýchaného

problém sugesce, otázka hypnózy, zkoumání jejich vlivu a přípustnosti

sugestibilita: ovlivnitelnost cizími názory a vlivy, chorobná sugestibilita - bez jakéhokoli opodstatnění  přijímá vše – nástroj druhých, zejména lehká mentální retardace, demence - navedení ke spáchání trestného činu, zastrašení, neschopnost se sám rozhodnout, touha být pochválen, historión – v centru dění

- paranoik, alkoholický žárlivec – afektivně k někomu připoutáni, tím je také zvýšena jejich ovlivnitelnost (i normální zamilovanost, to ale není chorobná sugestibilita)

- delirium tremens – chorobná sugestibilita je opravdu výrazná, zvyšuje se i při vyšším alkoholovém opojení, což forenzní význam má, pod vlivem halucinogenních drog

- gravidita, tělesné a duševní přetížení, citová a sociální deprivace, deprivace biologických potřeb (vyhladovění), úrazy, rekonvalescence

- emocionální lidé se sklonem k afektu, komplex méněcennosti, přehnaná skromnost, nerozhodnost, snaha vybojovat si místo na slunci

sugestivní otázka: vyjadřuje v tázací formě určitý konkrétní postoj tázající se osoby na to, co se má zjistit, otázka, která už skrytě nebo otevřeně obsahuje odpověď, kterou si tazatel přeje slyšet

1.      otázky zpravodajské: obsahují pravidlo monologu (trestní řád – výslech), souvislé líčení, možnost spontánní reakce, zcela bez sugestivního vlivu

2.      otázky žádající popis: např. co měl pachatel na sobě, jak, kdy, kde, co

3.      otázky celkově rozlučující: prvek sugesce není přílišný, věta bývá uvozena spojkou „nebo“ - možnosti, které mohou nastat

4.      otázky expektativní: očekávající - sugesce je ještě přijatelná, př. neměla osoba nějaké zvláštní znamení?

5.      otázky neúplně rozlučující: byl jste na dotyčném místě v sobotu, nebo v neděli? Měl pachatel v ruce nůž, nebo sekeru? Tyto otázky by neměly být položeny

6.      otázky rozhodující (uzavřené): dávají možnost odpovědět pouze „ano“, nebo „ne“; i dospělí mají tendenci přitakat, nebo odmítnout; riziko snížíme tím, že vyslýchanému připomeneme, že může odpovědět i „nevím“

7.      otázky navazující na chybný předpoklad: dotazujeme se na bližší informaci, o které vyslýchaný nemůže nic vědět, př. co měl pan Novák na sobě v době spáchání trestného činu? Osoba ale vůbec neví, že trestný čin spáchal pan Novák a tato informace se jí takto podsouvá.

8.      otázky kapciózní: sugestivní, nemorální, úskočné, lstivé, klamné, právně nepřípustné, př. pan X nám potvrdil, že vás tam viděl, co jste tam dělal? Přitom pan X nic nepotvrdil. Takovéto otázky jsou přímo zakázány právním řádem u obviněného (TŘ § 92, odst.3 - rozdíl v procesním postavení – svědek má povinnost, obviněný právo vypovídat, nebezpečí sugestivních otázek u svědků, obviněný je ostražitější)

zákonné požadavky na kladené otázek:

- v tázací formě, neopírat o kategorická tvrzení (přímé tvrzení doprovázené nějakým požadavkem (pan X nám potvrdil to a to, co nám k tomu můžete říct), od obecných ke speciálním – čas na uklidnění (x ovlivnění)

- nepoužívat otázek sugestivních

- nepoužívat otázek úskočných, kapciózních

druhy otázek z hlediska postupu - od obecných ke speciálním, i psychologický význam, dává vystresovanému člověku čas na uklidnění:

-          zpravodajské

-          doplňující (ptáme se na to, o čem svědek nehovořil)

-          zpřesňující (svědek vypovídal nekonkrétně, neurčitě)

-          připomínající (pomoc svědkovi, aby si připomněl okolnost, na kterou už zapomněl, kladení otázek, co se stalo před nebo po situaci)

-          kontrolní (ověření správnosti svědkovy výpovědi – prameny informací: kde jste to slyšel?; za jakých okolností se to dověděl; kde jste stál, jaká byla viditelnost; může být výpověď potvrzena?)

-          otázky ke shromáždění důkazů - cílem minimalizovat sugestivnost

sugestivní  prvky na straně vyslýchajícího – intonace, gestikulace, mimika, autorita

-          druh otázky, konstrukce otázky – negativní konstrukce (sugestivnější)

-          forma otázky – subjektivní, objektivní (viděl jste tam pana X? – zní více sugestivně, větší počet chyb)

-          neočekávaná otázka, nepřímá otázka – v jedné jsou obsaženy dvě, př. ptáme se, zda byl v Brně. Ne, v Olomouci a v Ostravě. A nás právě zajímá ta Ostrava.

-          podmíněná – co byste dělal, kdyby se obviněný přiznal a vedl vás jako svého společníka?

-          opakování otázek, kategorická tvrzení

-          čím větší konkretizace, tím vyšší riziko nápovědy

schéma techniky získávání výpovědi:           1. navození vztahu (u soudu ritualizované)  

2. vyjádření důvodu výslechu

3. snaha o dosažení spontánní výpovědi

32. Osobnost delikventa (Psychologie pachatele)

z hlediska psychologie je osobnost každý, svéráz, individuální rysy

zkoumání:       a) procesuální přístup (dynamický) sleduje osobnost delikventa od spáchání trestného činu přes odsouzení až po propuštění

b) strukturální (typologický) souvisí s kriminologií, snaží se určit typologii pachatelů z hlediska motivace, vlastností atp.

typologie biologické, psychologické, sociologické a vícefaktorové:

a) biologické - nejstarší, konec 18. stol., hlavní význam 19. stol., dnes se obrozují v genetice, hledání vrozených determinantů zločince, odlišnost ve fyzických a konstitučních znacích

- fyziognomisté (vztah mezi rysy obličeje a jeho výrazem a vlastnostmi)

- frenologové (zločin výsledek nižších sklonů, vztah mezi tvarem lebky, mozkem a chováním)

- Césare Lombroso – kriminálně-antropologická koncepce, teorie rozeného zločince, delikvent z vášně a náruživosti, šílený delikvent, zdánlivý delikvent, přechod do normálního jedince od rozeného, tajný delikvent (např. politický), kriminoloid – přechodný, fanatický

b) psychologické - Kretschmer – pyknik a astenik – konstituční teorie, spojuje temperamenty s konstitucí, extroverze x introverze, stabilní osobnost x labilní osobnost, psychoanalýza, nevědomé motivy, zločinec = psychopat                                                                                                                                                                                                                                                                             

současná věda

c) sociologické teorie odmítají biologické a psychické odlišnosti, kriminální osobnost tvoří prostředí

- pokud se mezi vězni udělá Gaussova křivka, najdeme tam všechny typy

ca) socializovaný, normální typ - nemá emoční defekty, myšlenkové pochody nám jsou srozumitelné, reakce na spáchaný čin odpovídá normálu: lítost, obavy, co tomu řekne rodina, co ho čeká dál, nedbalostní delikty, činy tolerované společností

cb) neurotický - neurotické poruchy, histrionská reakce, vtíravé představy, kriminální jednání je protestem, majetkové delikty k upoutání pozornosti, zvýšená úzkostnost, amatérské provedení, chaotické jednání, zanechává stopy, motivace není zřejmá, impulzivní jednání, pocity viny, potrestáním se pocit viny ztrácí, kleptomanie, pyromanie

cc) psychopatický - schizoidní porucha – nediostatek potěšujících činností, emoční chald, samota, paranoidní poruchy – konflikty s okolím,přestupky, lhostejnost ke chvále nebo kritice, asociální (dissociální) porucha – asociál - lhostejnost k citům druhých, nezodpovědnost, nerespektují sociální normy, agresivní chování, nepřipouští si pocit viny, recidiva je nejčastější, emočně nestabilní porucha osobnosti, impulzivní typ, tendence jednat nepředvídaně, výbuchy zlosti, vyvolávání konfliktů

cd) mentálně nedostačivý- demence, mentální retardace, nízká inteligence, primitivní osobnost, tomu odpovídá charakter jeho trestné činnosti, majetkové delikty, sexuální delikty – náhradní objekt – horší schopnost získat sexuálního partnera, jednání pudové a afektové, sugestibilní, využíváni ostatními

ce) psychotický - snížená příčetnost

33. Psychologie trestu

zastrašení, odplata, pomsta, satisfakce poškozeným i veřejným míněním, tresty velmi kruté, nepřiměřené deliktu – až osvícenci zdůrazňovali výchovnou stránku, trest je účinný, když je:

-          přiměřený – z hlediska veřejného mínění i delikventa

-          neodvratitelný

-          včasný

Z kriminologického hlediska je trest sociální a sociálně- psychologickou kategorií.

Psychologie trestu odnětí svobody a probace:

-          lidé nepáchají trestnou činnost, protože: je to v rozporu s jejich svědomím, morálkou, náboženstvím; ze strachu z trestu z odnětí svobody; ze strachu z jiného druhu trestu; ze strachu ztráty důvěry přátel a blízkých

-          vývoj trestu: trest jak odplata, nápravná fce trestu v 18. století

-          kritika trestu odnětí svobody – problematické nápravně výchovné působení- přeplněná vězení – alternativní forma nápravné výchovy = probace

-          probace- proces nápravy v době, kdy odsouzený žije dál uprostřed normálního společenství svobodných

-          x trest vězení- zasazení člověka do umělého společenství vězňů vytvořeného za tímto účelem

-          problémy spjaté s životem ve vězení:

a)      ztráta sebekontroly – nemá možnost svobodného života, vyvolá zlost, frustraci, zmatek, depresi

b)      ztráta kontaktu s rodinou a blízkými – obava o ztrátu přízně, odcizení

c)      nedostatek stimulace – vězeň postrádá svou každodenní aktivitu, monotónnost, poruchy myšlení a vůle

d)      ztráta pozitivních vzorů- u mladistvých delikventů, kteří napodobují druhé, na svobodě mají výběr vzorů rozmanitý, vězení = škola zločinu

e)      nedostatek komunikace- kontakt se spoluvězni a dozorci, horší adaptabilita na normální životní podmínky po propuštění

Prizonizace = adaptace na život ve vězení, přizpůsobení jeho podmínkám, dvě složky: institucionalizace (adaptace na vězeňský život, který je vysoce organizovaný, potlačuje vlastní aktivitu a iniciativu vězně) + ideologizace (vězeň přijímá subkulturní vězeňské normy, oslabuje se jeho vnímání spravedlnosti, osvojuje si specifický jazyk)

-          negativní jev

-          vězení je společenství, vytváří se pravidla chování mezi vězni, scestné hodnoty

-          dvě antagonistické skupiny- vězni x vězeňský personál- narušení těchto systémů, rozbití rovnováhy, vězeňské vzpoury

Psychické poruchy spjaté s vězněním:

-          úzkost – zátěžová situace má charakter dlouhodobé deprivace, vyschne v krku, zpotíme se, bolí nás žaludek, lidé na svobodě se mohou odreagovat, vězeň nemůže

-          deprese – pocit „na dně“, uzavření se do sebe, nekomunikativnost, nepřátelství, beznaděj -> sebevražda nebo sebepoškození

-          mohou se projevit současně

Anomální chování vězněných

-          agresivní akty zaměřené na sebe- sebevražda (nejzávažnější psychická porucha pudu sebezáchovy, důsledek hluboké deprese v normálním životě, ve vězení nejvíce- ve vazbě a v prvním období po vynesení rozsudku, více v samovazbě); sebepoškození (důvodem neúspěšný pokus o sebevraždu, pokus něco prosadit, snaha na sebe upozornit, pořezání, vypití ředidla); odmítání stravy

-          agresivní akty zaměřené na spoluvězně- šikana, sexuální nátlak

-          agresivní stavy zaměřené na personál- verbální, fyzická agrese, vydírání, zastrašování

-          ničení vězeňského zařízení a majetku

-          velmi rozmanité další varianty anomálního chování- pseudohomosexualita, pseudodemence, ..

penitenciární psychologie:

korektivní socializace – zařazení člověka do společnosti, psychologická intervence pro zacházení v krizi, psychologický aspekt odnětí trestu, vězeňský personál

Karabec- pět základních teorií fce trestání:

1) retributivní – dlouhé historické kořeny, oko za oko, zub za zub, pachatel jedná ze své svobodné vůle, je na jeho rozhodnutí, zda se bude chovat v souladu s právem či ne, trest znamená citovou újmu úměrnou závažnosti trestu, trest = odplata, trest má i psychologickou stránku- pomůže odsouzenému zbavit se pocitu viny a dosáhnout pocitu

2) teorie odstrašení – odrazuje pachatele od dalšího kriminálního chování, trest má být subjektivně tíživý pro pachatele, má odradit od trestné činnosti- individuální a generální prevence, stanovení trestu však není jednoduché- díky subjektivnosti

3) rehabilitační – nápravná – vychází z determinismu vůle- svoboda člověka je omezena z několika příčin- biologických, sociálních (díky špatné výchově, neutěšenému dětství, alkoholu,…), náprava jedince + resocializace, vytváření nápravných a terapeutických programů, trest má odstranit příčiny, které vedly ke spáchání trestného činu, největší pozornost se zde věnuje juvenilním delikventům

4) eliminační – vylučovací, izolace pachatele a tím ochránění od něho ostatní společnosti- vyhoštění, vyhnanství, odnětí svobody

5) restituční (kompenzační)- trest má odstranit škodlivé následky trestného činu vůči obětem, kompenzovat způsobenou škodu, nedoceněná teorie, ukazuje, že právo se nejčastěji zabývá pachatelem, ale už ne tolik obětí

5 základních účelů trestu:

-          zbavit možnosti páchat trestné činy (internovat, izolovat asociálního jedince)

-          odradit, zastrašit potenciálního pachatele trestného činu (preventivně- ochranná fce)

-          zabezpečit povinnou léčbu či jinými zákonnými prostředky působit k nápravě pachatele (nápravně- výchovná fce)

-          poskytnout zadostiučinění sociálnímu smyslu pro spravedlnost potrestáním toho, kdo porušil právo

-          obnovit rovnováhu v sociálních vztazích uspokojením nároků poškozených osob

Nežádoucí účinky trestu

-          značná finanční náročnost výkonu trestu; postižení širšího sociálního okolí odsouzeného; negativní důsledky pro „vykonávající profese“ v oblasti kriminality a vězeňství (lidé je vnímají negativně); deformované sociální/ asociální učení (člověk se ve vězení setká s dalšími vězni + nenávist- mnohdy se naučí další návodům, jak porušovat právo); prizonizace

34. Oběť z pohledu viktimologie (Psychologie oběti z pohledu viktimologie)

Psychologie oběti je nejmladší obor forenzní psychologie,

Viktimologie: věda o obětech trestných činů, relativně nová disciplína – 50. léta 20.stol., Werdham 1948, interdisciplinární vědní obor (zabývá se jí psycho, sociologie, kriminologie, trestní právo, zaměřuje se na oběti z pohledu jejich typologií, předpoklad stát se obětí trestného činu, vyrovnání se s činem na oběti spáchaným

-          předmět: interakce pachatele a oběti

-          zkoumá: osobu oběti (biologické, psychické, soc. vlastnosti); vztahy mezi pachatelem a obětí, rolí obětí v motivaci pachatele; prevenci před viktimizací,…

-          účel: jak se vyhnout roli oběti, preventivní snížení rizika ohrožení, posílení postavení oběti v systému spravedlnosti

-          praktické úkoly:

-          z pohledu kriminologie: analýza motivace trestného činu z hlediska chování oběti, pomoc při odhalování neznámých pachatelů trestných činů, výzkum nových aspektů kriminality a její prevence

-          z pohledu forenzní psychologie: osobnost oběti, formy viktimizace, proces viktimizace, komunikace s obětí a věrohodnost svědecké výpovědi

-          základní společný úkol je minimalizace poškození oběti intervenčními a terapeutickými zásahy

-           – oběť spoluvytváří svého pachatele, prevence a potírání kriminality, poznání etiologie kriminality – zpočátku pozornost pachatelům -> oběť – něoddělitelná součást společenského a individuálního procesu kriminogeneze

Typologie oběti

Hartl a Hartlová

- oběť= jedinec postižen kriminálním činem nebo přírodní či jinou katastrofou

Oběť z viktimologického pohledu je blízká trestněprocesnímu institutu „poškozený“, viktimologie se zabývá obětí jen jako FO a ne PO

Holyst

1) oběti, které zavinily svoji viktimizaci:

            a) subjektivně – provokací

            b) objektivně -příslušností k rizikové skupině hodnocené negativně (anarchista)

2) oběti, které nezavinily svou viktimizaci:

            a)člověk, který se připlete do rizikové situace– chrání přepadenou osobu a sám je zraněn

            b) příslušnost k rizikové skupině, která je společností hodnocena pozitivně (policista)

Fattahova typologie oběti podle interakce:

1) zúčastňující se oběť – má určitý vztah, interakci s pachatelem před spácháním trestného činu, pozitivní postoj k porušení práva spolupůsobí při vzniku deliktu

2) nezúčastňující se oběť – před spácháním neexistuje vztah, oběť se chová k pachateli odmítavě, má k němu odpor

3) provokující oběť – stimuluje pachatele sama svým chováním či navozením vhodných situací k jednání, které se obrátí proti ní, verbálně nebo fyzickými útoky

4) latentní oběť – predisponovaná oběť, jedinci se zvýšeným sklonem k viktimizaci vlivem osobnostních rysů, latentnost- mnoho obětí čin neoznámí- znásilnění, šikana, domácí násilí

5) falešná oběť – roli získá omylem, nedopatřením nebo shodou okolností

Mendelsohnova strukturální typologie oběti – užití kritéria formou zavinění:

1)                                         úplně nevinná oběť – loupež, chodec poraněný opilým řidičem

2)                                         oběť s malým podílem viny- znásilněná žena ve čtvrti s pochybnou pověstí

3) oběť stejně vinna nebo totožná s pachatelem- sebevrah

4) oběť více vinná než pachatel – žena pozve muže k sobě do bytu, podbízí ho k sexuálnímu chování a pohlavní styk pak odmítne

5) oběť, která je více vinna než samotný pachatel (nutná obrana)- usmrcení týrajícího manžela

6)simulující nebo imaginární oběť-  nepravdivé obvinění z pohlavního zneužívání, znásilnění, za účelem pomsty

Chronické oběti

-          díky životnímu stylu zúčastněných, osobnostními dispozicemi, předchozí viktimizaci oběti

-          někteří jsou více ohroženi zločinem než ostatní

-          reviktimizace- jedinec se stane v průběhu relativně krátké doby opět obětí trestného činu

-          vulnerabilita- zranitelnost určitým kriminálním činem

(nejčastější typy oběti:

a) oběť predestinovaná – vysoký stupeň viktimnosti – mnoho předpokladů stát se obětí

b) oběť předstírající, simulující (za účelem získání náhrady škody)

c) oběť dobrovolná – sebepoškození

d) oběť recidivista – životní styl, pohyb ve viktimogenních zónách

e) oběť skrytá – neoznámí čin

postavení oběti: Bílý kruh bezpečí – sdružení pro pomoc obětem zločinu, v ČR 1991 (valná hromada, představenstvo) – krizové intervence – léčebné nebo sociální programy)

viktimogenní faktory: situace a místa, s kterými je spojeno velké riziko ohrožení,

 skupiny viktimogenních faktorů k charakteru krizové intervence:

a) sociální – profese, sociální vrstva, rodina oběti

b) osobnostní – vlastnosti

c) behaviorální – rizikové, provokující chování

(- přístup strukturální – upřednostňuje psychologické zvláštnosti osobnosti, diferenciace charakteristických typů

- přístup procesuální – přirozené reakce na událost a dynamiku prožívání újmy

viktimogenní lokality – kriminální geografie a ekologie)

viktimnost = náchylnost člověka, předpoklad stát se obětí, index viktimnosti (počet obětí na 10 000 členů určité homogenní skupiny / rok)- míra pravděpodobnosti, že se člen této skupiny stane obětí trestného činu určitého druhu

(- statický přístup – snaha o prokázání závislosti mezi stupněm viktimnosti a vlastnostmi oběti

            - dynamický přístup – ve vztahu k chování oběti)

vitkimizace = proces poškození a způsobení újmy, kterým se z jedince stává oběť, přeměna potenciální oběti v oběť skutečnou, jakou roli sehrává v genezi trestného činu oběť, navazující zraňující události- chování pachatele, reagování sociálního okolí, způsob vyrovnání se s rolí oběti, strach z opakování

fáze viktimizace:        primární – újma způsobená pachatelem jako přímý důsledek trestného činu; doprovázena primárními ranami- fyzická újma, finanční újma, emocionální újma.

                                   sekundární – újma vzniká následně, v průběhu řízení, v důsledku sociálního okolí, psychologický ráz újmy- pocity nespravedlnosti, nedůstojnosti, izolace, zneuctění, ztráta pocitu důvěry

                                   terciální – dvě pohledy: fatální následky pro další život oběti + přenos následků trestného činu na osoby odlišné, šíření ran do okolí, příbuzní, špatný psychický stav oběti

fáze prožívání újmy: fáze šoku, nastupující adaptace, konečná adaptace, neviditelné rány (zneuctění, ztráta autonomie)

dynamika prožívané újmy- fáze náhlé změny (překvapení), adaptační (vyrovnání se s újmou), duševní kompenzace (oživení počátečních stavů z fáze náhlé změny), pasivní adaptace a rezignace (smíření, bagatelizování)

35. Násilí. Vybrané formy násilí z pohledu forezní psychologie

= patologický způsob interakce násilnického jednotlivce či skupiny s jeho okolím

= účelové použití velké síly či moci k překonání odporu oběti

Násilí motivované

-          agrese: fyzické násilí, nepřátelství, útočné, výbojné jednání

-          násilí psychické, sociální, ekonomické v podobě manipulace

-          kombinace předchozích forem

Násilí bez motivu

-          bez účelu, bez motivu, rozlišení je důležité pro posuzování příčetnosti a nepříčetnosti

-          podle délky trvání: dlouhodobě trvající; situační (stupňující se situace), jednorázové incidenty

Domácí násilí

-          náš právní řád nezná

-          latentní

-          medializace problému, genderové studie, poradenská centra

-          v úzkém slova smyslu: fyzické, sexuální, psychické násilí páchané na ženách uvnitř osobních vztahů mezi mužem a ženou žijícímu ve společné domácnosti či soukromí

-          v širším pojetí: projevy agrese, násilí psychické, fyzické, sociální na manžel/ku, dítě, rodiče,..

-          specifika: místo- v soukromí, bez veřejné kontroly, izolace; opakování a postupný nárůst intenzity násilných ataků; násilník své chování nevnímá jako protiprávní, okolí je nevšímavé a tolerantní

-          příčiny a zdroje:

-          schvalující, lhostejný, vyhýbavý postoj společnosti a okolí

-          vliv rodiny a okolí na násilníka

-          osobnosti charakteristika- sklon k agresivitě, narcistické sklony, patologie

-          socializace násilníka v rodině, kde se domácí násilí vyskytovalo

-          formy: fyzické násilí (působení bolesti a fyzického ohrožení, facky, kopání, sexuální násilí); psychické násilí (taky není právem postižitelné, vyhrožování, zastrašování, zesměšňování), sociální násilí (sociální izolace), ekonomické násilí (kontrola příjmů a výdajů oběti)

Týrané dítě. Syndrom CAN a CSA

-          bezbrannost dítěte, dítě může přebírat vzory chování do dospělosti, týrání posiluje negativní sebepojetí, omezuje rozvinutí osobnosti

-          formy: fyzické, tělesné týrání; psychické; sexuální zneužívání; zanedbávání; organizované zneužívání dětí; rituální zneužívání dítěte

-          CAN= Child abuse and neglect syndrom, syndrom týraného, zneužívaného, zanedbávaného dítěte

-          rizikoví dospělí: lidé s anomálním vývojem osobnosti, impulzivní, neurotici, závisláci na alkoholu, drogách, z hlediska pohlavního zneužívání sexuálně hyperaktivní, sexuální devianti

-          rizikové děti: nezúčastněný, bezdětný, po dětech toužící člověk může být přesvědčen, že rodiče prostě musí milovat své děti; děti se syndromem ADHD, děti „protivné“, dráždivé, zlostné, s poruchami učení, mentálně nedostačivé, apatické, patické, provokativní, živé

-          rizikové situace: akutní stres; konflikt v situaci manželského, mileneckého či rozvodového sporu; role alkoholu a drog

-          formy týrání dětí: fyzické (bití, kopání, i pravidelné užívání tělesných trestů jako výchovného prostředku, ve všech případech je to hrubý útok na dítě); psychické týrání (nadávky, ponižování, negativní dopad na citový vývoj jedince); zanedbávání (nedostatek péče způsobující vážnou újmu, zanedbávání mravní výchovy i základní tělesné péče)

-          CSA = Child Sexual Abuse syndrom- syndrom sexuálně zneužívaného dítěte

-          každé nepatřičné vystavení dítěte sexuálnímu kontaktu, sexuálnímu zneužití

-          v rodině či příbuzenstvu; náhodné; sexuální zneužívání dětí komerčního charakteru; rozmach počítačových technologií- cyber grooming- pedofilové se vydávají na ICQ za někoho jiného, a pak děti sexuálně obtěžují; kombinace

-          formy: bezkontaktní (obnažování, masturbace, sledování porna); kontaktní (osahávání, líbání, sex); komerční sexuální zneužívání (k pornografii a k dětské prostituci)

-          z hlediska forenzní psychologie se zkoumají důvody pro a proti zveřejnění + potrestání viníka

-          Úmluva o právech dítěte- 1989 OSN, ČR 1993, trestný čin- trestní zákon

Šikana

= patologická forma mezilidského soužití, projev sociální patologie, hlavním cílem je někomu ublížit, systematicky, jednostranně působící, po delší dobu opakované fyzické nebo psychické ponižování až týrání slabších jedinců těmi silnějšími

Šikana mezi dětmi ve škole

-          Subjekty:

-          Násilník: potřeba ovládat druhé, prosadit se, touha po pomstě, dle Koláře 3 typy- hrubý, primitivní z problematické rodiny; kultivovaný, narcisticky šlechtěný s deficitem lásky; žoviální sadista, šikana je pro něj zábavou, výchova bez hodnot

-          Oběť: slabá (s tělesným handicapem); silná oběť (vyniká nebo vymyká se běžným standardům); kdokoliv

Typy šikanování

-          ve škole, internátu, vyvíjí se, rozvoj konfliktu

-          verbální aktivní nepřímé- ponižující přezdívky, pomluvy

-          verbální aktivní přímé- zesměšňování, osočování, urážení

-          fyzické pasivní- brání šikanovanému v plnění jeho potřebu

-          fyzické aktivní nepřímé- navádění útoku na oběť nebo její věci

-          fyzické aktivní přímé- útok na fyzickou integritu oběti

Vývojové stupně

-          ostrakizace- odmítání ze strany kolektivu, outsider

-          fyzická agrese- neoblíbený žák se stává ventilem stresu

-          vykrystalizování jádra- úderní vůdci, málokdo se jim ve třídě postaví

-          znormalizování chování- normy vůdců se stanou alternativou i pro ostatní

-          totalita- kolektiv zcela narušen

Psychologické důsledky šikany- strach, sebehodnocení, neurotické problémy, neurózu, zhoršení školního prospěchu, sebevražda

Forenzní aspekty- útoky na tělesnou integritu, na osobnostní práva, poškozování věcí, omezování osobní svobody, nepřímé napadání

Násilí na pracovišti (mobbing)

= psychický útisk až teror na pracovišti

-          formy: staffing (mezi spolupracovníky na stejné nebo přibližně stejné pozici, nejčastější), bossing (šikanující je nadřízený, cílem je, aby šikanovaný opustil zaměstnání), sexuální obtěžování

-          pachatel: násilník (záměrně sleduje svůj prospěch); náhodný pachatel (psychická nákaza, sympatie s násilníkem); spoluúčastníci (aktivně nebo pasivně se přiživují na moci mobbera)

-          oběti:osamocená (žena mezi muži, svobodná mezi vdanými); nápadná (cizinci,..); úspěšná; nová

-          stupně: prvotní konflikt (nedorozumění, informační šum); psychický teror (pravidelné a cílené útoky); případ se stává oficiálním, vstupuje a angažuje se management, oběť je vnímána jako problémový zaměstnanec; vyloučení z kolektivu

36. Psychologická diagnostika v soudní praxi

znalecký posudek – důkazní prostředek pomáhající k posouzení a odhalení pravdy, smyslem je informovat o osbnosti obviněného nebo obžalovaného, problém věrohodnosti svědka nebo poškozeného – posudek pouze informuje, zda má osoba vlastnosti, aby mohla být posuzována jako věrohodná, zvláště u nezletilých

obecná věrohodnost – vlastnosti osoby, zda má schopnosti a tendenci uvádět většinou pravdivé informace

specifická věrohodnost – pravděpodobnost, že konkrétní výpověď odpovídá skutečnosti

civilní soudnictví – v případech výchovné nebo pěstounské péče

znalecký posudek ukládá znalci vyšetřovatel policie ČR nebo soudce, formulují otázky pro znalce, posudky mají různou odbornou úroveň, problém nestrannosti – kompetence soudu (další revizní posudky)

forma znaleckého posudku: není pevně stanovena, v první části dosavadní stav dokazování, ve druhé vlastní psychologické vyšetření, třetí shrnuje výsledky do diagnostických úvah a odpovědí na otázky

strategie znaleckého posuzování: anamnéza – soubor údajů o pacientovi, uvádí posuzovaná osoba

- rodinná anamnéza – deprivace představuje  dlouhodobé a hluboké citové strádání, dysfunkční rodinné

                                            prostředí, vrozené dispozice

- osobní anamnéza – závažné okolnosti narození, LMD, MMD, zdravotní stav – nutná dokumentace, školní

                                          období, otázky na práci, zaměstnání, vývoj vztahu k okolí, zájmová oblast, abusus =

                                          škodlivé návyky, předchozí trestná činnost, hodnocení vlatní povahy posuzovaným

techniky psychologické diagnostiky: 

a) základní je rozhovor – neverbální základ, metakomunikační úroveň, všeobecné dotazy, prostor pro spontánnost

b) psychologické testy – postihujeme schopnosti i osobní vlastnosti – inteligence, emoce, vztahy, hodnoty, rysy, patologie osobnosti

Wechslerův inteligenční test – modifikace pro různé věkové kategorie (subtest vědomostí – verbální schopnosti, subtest porozumění, počty, slovník, kostky), Ravenovy progresivní matrice, Amthauerův test struktury inteligence, Rooschachův test (skvrny), test TAT (osobnost z příběhů), hand test (co dělá ruka na obrázku)

rozbor a závěry znaleckého posudku: syntéza, ne součet zjištění, zodpovědnost